Jak se vyvíjely secí stroje?

Ještě počátkem 20. století vycházely v odborné tisku články o přednostech strojního setí a to i přesto, že se secí stroje v praxi již více jak půl století používaly. Nejprve je zavedly velkostatky. Na přelomu 19 - 20 století se již staly běžnou součástí strojního vybavení i rolnických hospodářstvích. K dispozici byly secí stroje různých konstrukcí.

Plnoosevní secí stroje

Nejjednodušší byly plnosevní secí stroje, které odstraňovaly dva nejvážnější nedostatky ručního setí. Nerovnoměrné rozmístění semene po ploše a nemožnost rozhazovat osivo za větrného počasí. Princip jejich práce byl jednoduchý. Osivo se různými systémy vyhazovalo ze zásobníku na výsevní prkno, z něhož volně padalo na povrch půdy, který nebylo nutné kvalitně urovnat, protože se osivo muselo, stejně tak jako při ručním setí, zavláčet či mělce zaorat. Dosáhlo se s nimi úspory osiva.
K výsevu drobných semen se používaly bubínkové plnosevní secí stroje. Ty, které měly bubínky na hřídeli jeden vedle druhého se používaly k setí na široko. Byly zkonstruovány i bubínkové secí stroje k řádkovému setí, např. řepky, hořčice, máku, ale také řepy. U nich byly jednotlivé bubínky nasazeny na hřídeli na požadovanou vzdálenost. Semeno z bubínků vypadávalo regulovatelnými otvory také přímo na povrch půdy a muselo být do ní zapraveno. Za první republiky se již v praxi uplatnily pouze plnosevní secí stroje na výsev jetele.

Garettovy secí stroje

Počátkem 50. let 19. stol. se na našich polích také objevily Garettovy secí stroje, které vyráběla anglická firma Rich. Garett v Leistonu. Byly vybaveny lžičkovým výsevním ústrojím, které se skládalo z plechového kotouče na němž byly po obou stranách nanýtovány malé lžičky. Sada těchto kotoučů byla pevně spojena s hřídelem, který je uváděl do chodu. Regulace výsevu však byla velice pracná. Zpomalení či zrychlení otáček hřídele a tím zpomalení nebo naopak zrychlení nabírání semen lžičkami se řešilo výměnou ozubeného kola na hnacím hřídeli. To však nestačilo. Aby se s těmito stroji daly vysévat semena různých velikostí, dodávaly se k nim obvykle dva hřídele. Jeden byl opatřen lžičkami malými k výsevu drobných semen a druhý s lžičkami většími k výsevu semen větších. Lžičky vyhazovaly semeno do semenovodů. Stroje již byly vybaveny radličkami, které osivo zapravovaly do země. Nastavení šířky řádku se řešilo tak, že se některá výsevní ústrojí vyřadila z provozu Vyráběly se v 9 až 18 řádkovém provedení.
Garettův secí stroj pracoval uspokojivě jen v rovinatém terénu. Na svazích vyséval nerovnoměrně. Při jízdě do kopce měně a naopak při jízdě dolů více. Výsevní ústrojí bylo také velmi citlivé na otřesy.

Melicharovy secí stroje

Mnozí výrobci Garettův secí stroj napodobovali a vylepšovali. Zásadním způsobem jej však zdokonalil až František Melichar, zakladatel specializované továrny na secí stroje a rozmetadla v Brandýse nad Labem. František Melichar se narodil v Ctiboři u Vlašimi roku 1842. Vyučil se doma kovářem. Po vyučení odešel do ciziny, kde pracoval a sbíral zkušenosti v mnohých továrnách na zemědělské stroje. Po návratu do Čech, roku 1881, se usadil v Brandýse nad Labem, kde začal s dvěma učedníky vyrábět secí stroje. Jeho dílna se brzy změnila v továrnu, v niž již v roce 1901 vyrobil 2 100 kusů secích strojů. V letech 1881 – 1907, kdy zemřel jejich jeho továrna vyrobila 40 000.
Již u svých prvních secích strojů odstranil Melichar hlavní nevýhodu Garettova stroje, nerovnoměrnost setí na svazích a to tak, že umístil výsevní nálevky po stranách lžičkových kotoučů. Dále vylepšil výsevní botky, jejich páky a zvedání. Zdokonalil také vedení stroje. Již těmito změnami si získal Melichar uznání, jak doma, tak i v zahraničí. Po roce 1890 začal vybavovat své secí stoje svým nejdůležitějším patentem, s kterým se proslavil i v zahraničí . Lžičníkem, výsevním ústrojím, s nímž se dal výsevek plynule regulovat.

Lžičkové výsevní ústrojí

Melicharovo lžičkové výsevní ústrojí pracovalo, tak jako u Garettova stroje, oboustranně. Každé obsluhovalo dva řádky. Aby se již nemusel měnit hřídel s výsevními kotoučky, tak Melichar hnací hřídel, který procházel všemi kotouči podélně rozpůlil. Výsevní ústrojí sestavil ze dvou plechových kotoučů na jejichž vnitřních stranách byly nanýtovány plechové lžičky, které procházely otvory v druhém kotouči. Všechny levé kotouče s miskami byly upevněny k jedné části hřídele a všechny pravé k druhé části hřídele. Krajní pravý kotouč měl kontrolní lžičku s milimetrovým měřítkem na odečítání náběru. Pouhým otočením klíče nasazeného na hřídel se oba kotouče od sebe, či k sobě, přibližovaly nebo oddalovaly, což probíhalo u všech jednotek současně. Tím se jednoduchým způsobem změnil pracovní záběr lžiček. Jejich větší či menší části, které přečnívaly po obou stranách kotoučů, pak nabraly potřebné množství osiva. V první republice byl tento výsevní mechanizmus považován za nejlepší a proto byly také secí stroje s tímto výsevní ústrojím nejpoužívanější. Vyráběly je i jiné továrny.

Secí stroje z Roudnice

Zakladatel druhé nejvýznamnější české továrny na secí stroje a rozmetadla v Roudnici nad Labem, Jan Pracner, se narodil roku 1845 v Budyni nad Ohří. I on se vyučil kovářem. V roce 1882 se přestěhoval do Roudnice nad Labem, kde založil dílnu na výrobu nářadí k obdělávání půdy. O pluhy, či vyorávače řepy byl značný zájem, proto se tato dílna brzy proměnila v továrnu. Pracner ji přenechal svému společníkovi Böchrovi a založil rovněž v Roudnici nový podnik na výrobu secích strojů. Již před I. světovou válkou vyráběl s poměrně velkým úspěchem universální secí stroje zn. „Budoucnost“. Pracner v nich použil výsevní ústrojí, jehož princip se v 90 letech rozšířil do Evropy z USA, regulaci výsevu pomocí rýhovaných posuvných válečků.
Válečkový výsevní mechanizmus byl sestaven z plechového pouzdra do něhož zasahovaly dva válečky. Vyhrnovací a uzavírací. Vyhrnovací měl na svém povrchu rýhy, s kterými vyhrnoval semeno. Tento váleček byl pevně spojen s výsevním hřídelem. Druhý váleček, uzavírací, byl volně nasazen na hřídeli těsně vedle vyhrnovacího válečku a měl hladký povrch. Výsevní pouzdro uzavíral pomocí dvou uzavíracích lopatek. Výsev se reguloval zasouváním rýhovaného válečku do pouzdra, čímž se zvětšoval nebo zmenšoval prostor, z něhož rýhovaný váleček vyhrnoval semeno do svodu. Dal se použít buďto spodní , nebo vrchní výsev. Spodním se vysévaly obiloviny.
Pro tuzemsko vyráběl Pracner 15 až 33řádkové secí stroje, pro export do Dánska až 41řádkové. Do počátku I. svět. války jeho roudnická továrna vyrobila přes 20 tisíc kusů secích strojů.
Jak Pracner tak i Melichar dodávali i speciální víceřádkové řeposecí stroje. Výrobky z těchto továren na secí stroje se vyvážely do zahraničí, kde úspěšně konkurovaly tamním výrobcům secích strojů.
Za protektorátu se díky normalizačním opatřením, výroba výsevních systémů secích strojů zredukovala pouze na výsevní ústrojí s rýhovanými válečky. Lžičkové výsevní ústrojí bylo vhodné pro potahové secí stroje. Když se zvýšila rychlost setí a tím otřesy stroje při přejíždění pole, ztratilo svou spolehlivost.

Ing. Ctirad Růžička

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *