Kapitoly z historie techniky pro sklizeň obilnin ve světě (1)

V předchozím dvanáctidílném seriálu (Farmář č.7-8/2000 až č. 7-8/2001) jsme naše čtenáře seznámili se světovým vývojem sklízecí mlátičky od postavení prvního provozuschopného stroje v roce 1836 až do roku 2000, tedy za období uplynulých 164 let. Tomu předcházelo časové období nejméně 9 000 let, než dozrály podmínky k tomu, aby mohly být prováděny operace sečení, výmlat a čištění obilí v jednom sledu pouze jedním složitým strojem. V našem druhém seriálu se pokusíme na základě dostupných poznatků seznámit s předchozím vývojem nástrojů a strojů k provádění těchto jednotlivých operací. V první části se zaměřujeme na operace žnutí a sečení obilí.

Počátky zemědělské civilizace
Výsledky nejnovějších archeologických výzkumů kladou vznik zemědělské civilizace, tj.pěstování polních plodin a chov domácích zvířat do jihozápadní Asie. Jde o prostor, zahrnující náhorní oblasti severního Íránu, Iráku, přilehlé oblasti Turecka, Sýrii a Palestinu. V důsledku oteplení po ústupu ledovců na severní polokouli se zde uvolnilo mnoho výše položených údolí a svahů. Na nich se rozšířily traviny a stromy, které poskytovaly zvěři potravu a člověku v době zrání semena a plody. Pozornost sběračů zřejmě brzy upoutaly některé odolnější druhy semen, poživatelné po celý rok. Byly to divoké druhy pšenice a ječmene, kterým se dodnes daří v mnoha horských oblastech přední Asie. Z jeskyní i otevřených tábořišť zřejmě začala v době zrání tažení skupin sběračů s vaky za trsy divokého obilí s cílem opatřit potřebné zásoby. Při zakládání táborů u pramenů a řek se zprvu přihlíželo k tomu, aby místa výskytu divokého obilí nebyla příliš vzdálena. Ať to byla náhoda nebo východisko z nouze, nejpozději před 9.000 léty se začala část sesbíraného zrna vysévat v blízkosti táborů. Avšak se založením políček vyvstaly problémy, jak ochránit zelenající se mladé osení a zrající porost před zvěří a cizími lidmi. Po trpkých zkušenostech zůstávala potom část členů tábora na místě a hlídala obilní porost během vegetace.Tito „hlídači“ se už nemohli účastnit lovu.
S relativně zvyšujícím se osídlením se lov divokých zvířat stával stále obtížnějším. Ulovená zvířata se musela dopravovat na větší vzdálenosti. Kromě toho maso v teplých podmínkách rychle podléhalo zkáze. To zřejmě vedlo k odvádění mláďat a vyčerpaných zvířat do ohrad u táborů hlídačů. Toto vytváření „živé rezervy masa“ nakonec vyústilo v domestikaci vhodných zvířat, která si sama hledala rostlinnou potravu. Pěstováním obilí a chovem ovcí a koz se člověk vymanil z nejisté existence lovce a sběrače. Obděláváním půdy zesílila tendence k jeho usazování.
Z přední Asie se pak rozšířila znalost zemědělství do Mezopotámie, z Palestiny do Egypta a dále do Afriky, z Malé Asie přes Balkán do Evropy. Již v mladší době kamenné (5.tisíciletí př.n.l.) osídlovali pravěcí zemědělci sprašové půdy na našem území. Pěstovali především pšenici dvouzrnku a jednozrnku, ječmen, proso, hrách, čočku, později též žito a oves. Z domácích zvířat chovali skot, ovce, kozy a prasata, posléze i koně.
Nejstarší zprávy o vyspělém čínském zemědělství pocházejí z první poloviny 3. tisíciletí př.n.l. Tehdy se zde pěstovalo proso, pšenice, rýže a luštěniny. Samostatně se vyvíjelo zemědělství na americké pevnině, kde se pěstovaly jiné rostliny a chovala jiná zvířata než ve Starém světě. Z rostlin to byly v pohořích Mexika především kukuřice, fazole a bataty, v pohořích Jižní Ameriky kukuřice, slunečnice a podzemnice olejná.
Mezi první nezbytné nástroje pravěkých zemědělců patřila univerzální sekera, umožňující mýtit les, stavět obydlí a zhotovovat ostatní potřebné dřevěné nástroje a nástroj, podobný srpu, urychlující žňové práce a umožňující vysekávání nízkého zeleného porostu.

Starověké sklizňové nástroje
Žací nože celopazourkové a s pazourkovým ostřím
Od pracného a časově velmi náročného ručního olamování klasů se v mladší době kamenné přešlo k ořezávání obilního porostu zprvu pomocí celopazourkového nože. Nožové ostří, používané k řezání obilí, dostalo pak zvláštní lesk, typický pro abrazi čepele křemíkem, obsaženým v obilní slámě. Podle tohoto lesku jsou archeologové schopni tyto prastaré sklizňové nástroje identifikovat. Neolitičtí zemědělci již uměli vyrobit řadu nástrojů z kamene, kostí a ze dřeva. Celopazourkový obilní nůž, nalezený i u nás, byl proto pravděpodobně záhy nahrazen mnohem praktičtějším nástrojem pouze s pazourkovým ostřím.
V jeskyních nedaleko Jericha byly nalezeny prastaré nože natufiánské kultury. Byly to žací nože vyrobené z kosti, jemně vyřezávané s podobami jeleních a beraních hlav. Řezné ostří z jemnozrnného pazourku bylo v kosti upevněno minerální pryskyřicí. Dřevěný řezací nůž obdobné konstrukce s odřenými ozdobami byl také nalezen v koši v obilní jámě u Fajunu v Severní Africe. V Turecku bylo tímto nožem experimentálně sklizeno asi 3 kg klasů divoce rostoucí pšenice za hodinu, zatímco při pouhém ručním olamování se nasbíralo kolem 1,8 kg klasů za hodinu. Tyto první sklizňové nástroje se zřejmě předávaly z generace na generaci.

Zahnuté srpy
Nejstarší tvary zahnutých srpů s čepelemi vychýlenými dopředu od rukojeti se objevily v Babylónii a v Egyptě asi od poloviny 4. tisíciletí př.n.l. Ubaidští řemeslníci z jižní Mezopotámie, kteří neměli přístup ke dřevu a pazourku, přišli s výrobou seker a srpů, zhotovených z velmi tvrdého vypáleného jílu. Byli schopni vyrobit jemně vroubkované ostří srpového břitu, dostatečné k sečení suché trávy.
Egyptské příznivé klima a nashromážděné bohatství s myšlenkou života po smrti se spojily, aby vytvořily nejucelenější existující dokument jedné staré civilizace. V suchém vzduchu přetrvaly tisíciletí dřevěné a kovové předměty i jemné umělecké práce. Vládnoucí vrstvy si nechaly stavět gigantické a pracné pohřební památníky s galeriemi a místnostmi barevně vyzdobenými scénami ze současného života. Jsou tu vyobrazeny četné sklizňové scény, podobně jako v „Knihách mrtvých“, napsaných na papyru. Egypt byl v dávné minulosti zemědělskou zemí. Většina obyvatel, kteří se lopotili na polích vládnoucí třídy při životodárné řece Nilu, byli prostí venkované. Při sklizni obilnin byly na většině statků pro nedostatek místní pomoci zapojovány čety mobilních pracovníků. Tyto čety začínaly sklizeň v jižním Egyptě a s dozrávajícím obilím postupně směřovaly k severu až k deltě Nilu. Byli to předchůdci dnešních námezdních ženců. Pomoc při sklizni byla vyňata z vojenské služby.
Nejstarší zahnuté egyptské srpy měly tvar připomínající zvířecí čelist. Byly dřevěné nebo kostěné s krátkou rukojetí a s čepelí z pazourkových čepelek. Ženci z období dynastií používali již srpů se zakřivenou pazourkovou čepelí. Z reliéfů je patrné, že pšenice zde dorůstala výšky dospělého člověka. Žnec stál vztyčen, svíral trs klasů v levé ruce, pravou rukou ho odřezával pod klasy a pokládal na zem. Žence následovaly ženy, které sbíraly svazky klasů ze strniště a dopravovaly je v koších na kraj pole. Zde se obilí buď vázalo do snopů a ty, nebo přímo koše se nakládaly na hřbet zvířat a přepravovaly se k místu případného dozrání a výmlatu. Pšenice se žala zřídka u země a vysoké strniště se sekalo v následující operaci. Zbylá sláma se vázala do snopů a používala k různým účelům, mimo jiné i k vypalování cihel.

Kovové srpy
Nejstarší bronzové srpy z Babylónie se svým tvarem podobaly srpům hliněným. Bronzové čepele již vyžadovaly nabroušení břitu. Odlité čepele se ostřily údery na spodní hranu kladivem nebo kamenem, pak se ostří brousilo jemným pískovcem. Bronzových srpů se v Anatólii používalo i jako platidla. Nástup železné doby kolem roku 1200 př.n.l. přinesl některé změny ve tvaru srpu. Půlkruhové srpové čepele se začaly nasazovat do dřevěné rukojeti.

Nástup vyváženého srpu
Vynikající vlastností konstrukce vyváženého srpu je, že čepel se zakřivuje nazpět od paty a pak dopředu. Vyvážený srp se používá kruhovým zápěstním pohybem, odlišně od pohybu při řezání tahem nebo přímého tažného pohybu řezacího nožem. Vyvážený srp znamenal významný pokrok. Přirozenější pohyb paže omezil únavu a umožnil ženci posekat až čtyřikrát více obilí, než kdyby ho řezal obilním nožem. Různé druhy nástroje tohoto typu nalezené ve světě vyplynuly z různých způsobů držení a pokusů rovnoměrněji rozdělit váhu čepele mezi patu a špičku. Vyvážený srp, tj. žací nástroj s čepelí zakřivenou tak, aby svaly paže při sečení byly co nejméně namáhány, se v Evropě začal používat nejpozději v období 1 100 let př.n.l.
Římské legie zanesly jak zpracování železa, tak i konstrukci vyváženého srpu až na hranice římského císařství. Římané uvážlivě sekali pšenici dříve než dozrála. Snížili tak částečně ztráty vypadáváním na minimum a částečně z důvodu, že časným sekáním mohli zvýšit výnos obilí. Podle dostupných zpráv se sklizeň obilnin v antickém světě prováděla více způsoby. V Galii (dnešní Francii) se odedávna očesávalo zrno latnatého prosa, podobně jako v Číně rýže, hřebeny. Očesávání klasnatých obilnin pomocí „vallusu“ včetně jeho konstrukce bylo podrobně popsáno ve Farmáři č.2/2001. Jinak se většinou krátký obilní porost sekal srpem (falx messoria) po hrstích u půdy. U dlouhého porostu se obilí sekalo po hrstích pod klasem a pokud byl zájem o zbylou slámu, používalo se k jejímu osečení u země kosy s krátkým kosištětem (serrula ferra).
V oblastech střední Evropy převládalo od antické doby prakticky až ke konci 18.století žnutí obilního porostu srpy. Středověké obilní srpy byly poměrně velké, otevřené, opatřené úzkou čepelí. S hladce naostřeným srpem se poměrně dobře sklízel vlhký porost. V sušších oblastech se osvědčily zejména srpy s vroubkovaným ostřím, vyznačujícím se mimořádnou řeznou účinností, která je nezbytná k řezání suchých stébel.

Kosa s krátkým kosištětem
V souvislosti s potřebou efektivněji sklízet píci na zimu pro dobytek se v pozdní době bronzové objevuje nástroj ke kosení s dopředu zahnutou čepelí, upevněný na krátkém kosišti – kosa. Ve středověku doznal v nížinných krajích Evropy značného rozšíření vlámský nástroj na sečení obilí, tzv. hainaultská kosa. Měla asi 0,9 m dlouhé, na konci zakřivené kosiště pro vyvážené jednoruční použití. Držela se v pravé ruce s ukazováčkem na ohbí, pokrytém kůží. Odseknutý trs obilí se shrnoval holí s háčkem, drženou v levé ruce. Obilní porost se odsekával u půdy. Sekáč již nemusel při práci klečet nebo být skloněn, jak to vyžadovalo použití srpu. Sklizeň obilí se tím značně ulehčila a urychlila.

Kosa s dlouhým kosištětem
Travní kosa s dlouhým kosištětem byla známa již za římské doby. Během středověku se živočišná výroba opět stala dominantní formou v evropském zemědělství. Politické a sociální nejistoty byly tehdy značné. Zvířata byl pohyblivý majetek, nikoliv však úroda. S rostoucí potřebou zajistit krmení pro zvířata v zimním období vyvstal požadavek na účinnější nástroj k sekání než byl srp a kosa s krátkým kosištětem. Produktivnější kosy s dlouhým kosištětem kolem 9.století měly rovné kosiště případně ručku. Zakřivené kosiště a brzy potom krátká ručka se objevují kolem 12.století. Ale byl to stále příliš těžký nástroj, vyžadující silné paže a záda. V roce 1834 byl v USA vydán patent na vytvoření hřbetu podél čepele pomocí lisovací matrice za účelem značného zlehčení a zpevnění ostří.

Obilní kosa
Nejstarší exemplář obilní kosy ze 13.století má jednoduchou smyčku, připojenou ke kosišti právě nad čepelí. Ta umožňovala ženci odkládat svazek posečeného obilního porostu na stranu pokosu v jedné operaci, aby se uvolnila dráha pro další sekání. Obilní kosa byla dovezena do amerických kolonií někdy před rokem 1646. K jejímu osvojení došlo okamžitě a tento nástroj byl jedním z prvních předmětů, vyráběných v Novém světě. V Evropě se obilní kosy začalo hromadně používat až koncem 18.století i přesto, že jejím zavedením bylo možno zvýšit produktivitu práce až osmkrát oproti sklizni srpem. Existovala celá řada důvodů, proč se zde tento nástroj tak pozdě prosadil. Nasazení obilní kosy vyžadovalo rovný povrch půdy bez kamenů a větší pozemky než drobná políčka, vyskytující se často na svazích. Dále ztráty zrna vytřesením byly více jak dvojnásobné proti sklizni srpem, což při tehdejších nízkých průměrných výnosech (cca 8 q/ha) bylo závažným nedostatkem. Práce s touto těžkou kosou vyžadovala většinou dospělého muže. Ženy a děti, které byly tehdy dostupnějšími a levnějšími pracovními silami, mohly vládnout pouze srpem. V českých zemích se koncem 18.století začala zavádět obilní kosa s rožni ze dřeva.Tato „kovářsky“ zhotovovaná kosa při délce ostří 110 až 140cm byla však poměrně těžká a práce s ní byla namáhavá. Od první poloviny 19. století ji začala částečně nahrazovat lehčí obilní kosa s plachetkou. Vyskytovaly se však i jiné lehčí varianty obilních kos, opatřené místo rožně jinou lehčí pomůckou k odkládání obilí (lískový prut a pod). Obilní kosy se naklepávaly kladívkem na klepadlech nebo babkách a během sečení se brousily přírodními brousky.
Pro doplnění celého postupu sklizně obilí kosami je závěrem užitečné sdělit, že obilí, přisečené kosou k porostu nebo posečené na oddělený souvislý řádek se odebíralo ručně a vázalo slaměnými povřísly většinou z téhož porostu do snopů. K dozrání a dosušení se snopy skládaly přímo na poli do panáků, panenek, kapliček, mandelů, stohů a pod. S rozvojem mechanizované sklizně obilnin od druhé poloviny 20.století se tato pracovně náročná ruční sklizeň stala i u nás historickou záležitostí.
Ing. František Novotný, CSc.
VÚZT Praha Ruzyně

Komentáře ke článku 1

  • Růžana

    Ráda bych vám napsala o své fantastické babičce Anně Kotálové narozené ve Lhotce Chocholatéz jejího vyprávění už ve 14 letech síkla s chlapame louky u sedláka ve LhotceChocho.a vyprávěla ,že jim stačila a vidět jí síc to podle mě byl Čajkovského B moll koncertjak sem jí říkávala když měla kosu v ruce svět byl její nevypadala nikdy unaveně naštvaně naopak usměv ve tváři ten její ladný pohyb jako by se s tou kosou mazlila a tančila s ní učila sem se od ní musíš se v kolenou pohoupat a kosu dávat na patu apak máš lepší záběr kosou mám ji s kosou na fotce jen mě mrzí že sme ji nenatočili kamerou , aby to bylo lépe vidět mám to doživotní zážitek ten nikdy nezapomenu a když se sušilo naučila mě tu práci mít ráda obracet na obě strany a její kopence i když byl vichr se nepovalili zůstaly tak jak babíčka udělala její seno vykupovali Statky pro telata protože se vědělo , že Kotálka to usuší na hrábych a usuší dobře. Ukazovala mě jak kosu nasadit jak brousit byla to nádhera . z 1 hektaru se to mnohdy sváželo upraveném osmiperáku — bývalý dětský kořárek— co ona uměla naložit na něj užas prázdniny , dovolená u milované babičky a sena,otava u babíčky, když sem náhodou jela na dovolenou do Jugoslávie tak mě řekla kup tam 2 kosy, tam prý mají dobré ,tak jak jiní vozili zlato odtud já vezla kosy 60 cm a jak si jí pochvalovala .byla její oblíbená. Nikdy sem toho nelitovala pro mě bylo důlečité ,že babi je spokojená. Byla to nádnerná žena a její dcera moje maminka také kdybych to uměla napsala bych o nich román jaké to byly ženy babička když jí bylo 90 let tu hektarovou zahradu s mojí maminkou posíkly samy a babi měla kosu a síkla v 97 letech to vypovídá jaká to byla silná osobnost a jak píši nádherný človíček proto se nevyrovnám nikdy s tím že mě už obě odešly ,ale já mám pocit že tu se mnou jsou stále .Babi se chovala ke každé práci stejně vše z usměvem a radostí , dávala i kus svého srdíčka .

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *