Kapitoly z historie techniky pro sklizeň obilnin ve světě – česače klasů (vallus, stripper) (7)

Antický česač klasů „vallus“ V římské literatuře se dochovaly dvě písemné zprávy o používání česače klasů, tzv.“vallusu“ na římských latifundiích v provincii Galii zaalpské. První - v podobě stručné zmínky ve spise římského rolníka a historika Plinia „ Historia naturalis“ - pochází asi z roku 70 po Kr.

Druhá, obšírnější zpráva, obsahující technický popis stroje a jeho funkce, je uvedena v sedmé knize spisů Palladia „De re rustica“ z období kolem roku 400. Tyto písemné dokumenty o fyzické existenci vallusu byly potvrzeny v roce 1958 nálezy poměrně zachovaných fragmentů reliéfu při vykopávkách u Buzenol v Jižním Lucembursku. Reliéf znázorňuje tento stroj přímo při sklizni obilí (obr.1). Podle buzenolských fragmentů, pocházejících z 3.století byly potom identifikovány i jiné zbytky reliéfů, nalezené u Arlonu, Trieru a Reimsu.
Všechny tyto nálezy přesvědčivě ukazují, že vallus byl založen na česacím principu. Skládal se z dřevěné korby krabicového tvaru, která byla posazena na dvoukolovém dřevěném podvozku. Bočnice korby přecházely vpředu v jednoduché saňovité děliče. Mezi nimi byla upevněna řada dlouhých kovových prstů mečovitého tvaru. Na korbu vzadu navazovala dvě vodící břevna, na konci příčně spojená. K nim byl pomocí jha přivázán osel hlavou směrem ke korbě. Při projíždění stroje obilním porostem se klasy zachycovaly v mezerách mezi prsty, byly odtrhávány od stébel a sunuty do korby. Při provozu stroje asistovali dva pracovníci. Jeden v úloze „vozky“ za oslem řídil pomocí vodících tyčí směr jízdy stroje v obilním porostu a současně udržoval správnou výšku česacího ústrojí. Druhý postupoval po sklízené straně vedle korby poněkud vpředu a nástrojem podobným paličce srážel klasy uvízlé v mezerách mezi zuby do korby. Tím klasy částečně i mlátil. Obilní porost zřejmě nebyl vždy v takovém stadiu zralosti, aby česání probíhalo zcela plynule.
Na modelu vallusu popisovaném Palladiem jsou již patrné stopy určitého vývoje. Česač měl objemnější korbu čtvercového tvaru. Špičky zubů česacího ústrojí byly přihnuty směrem vzhůru. Pohon stroje obstarával tažný vůl. Sám Palladius na konci svého popisu stroje zdůrazňuje, že tento galský stroj je vhodný pouze pro větší sklizňové plochy v rovinném terénu a tam, kde není zájem o další hospodářské využití slámy. Stroj urychluje průběh sklizně a šetří lidskou dřinu.
Rekonstrukcí podle galských pohřebních kár a provozními ověřovacími zkouškami replik dospěli vědci k závěru, že vallus měl nejspíše pracovní záběr 1,20 až 1,35 m a dosahoval plošné hodinové výkonnosti asi 0,08 ha.h-1. Při sklizni nahradil 8 až 10 ženců s obilními srpy. Po pádu říše západořímské a s nastolením feudálního řádu upadl vallus v zapomenutí.
Australský česač klasů „stripper“
K opětnému praktickému využití česacího principu došlo po více jak čtrnácti stoletích v konstrukci australského česače klasů, pro který se všeobecně vžil název „stripper.“
Úvodem je užitečné uvést, že základní kámen k moderním dějinám Austrálie byl položen v roce 1788, kdy námořní kapitán A.Phillip založil poblíž zátoky Port Jackson v jižní části kontinentu první osadu bělochů. První osídlenci osady – angličtí trestanci a vojáci – byli téměř ve všech životních potřebách závislí na sporém přísunu zásob z mateřské země plachetnicemi. Proud přistěhovalců do Austrálie zesílil až po roce 1823, kdy zde bylo objeveno zlato. V roce 1836 byla ustavena kolonie Jižní Austrálie s prvním národním svobodným sídlištěm v Adelaide.
První obilí – anglickou pšenici – vypěstoval na australském kontinentu poblíž dnešního města Sydney v roce 1788 trestanec J.Rus. V aridních oblastech Jižní Austrálie obilní porost vlivem prudkých letních veder rychle a najednou dozrává. Při sklizni přeschlého porostu srpem nebo kosou se u tehdejších vypadavých odrůd ztrácela téměř polovina úrody. Novým kolonistům se proto stěží vyplácelo obilí pěstovat. Nejkritičtější situace v tomto směru nastala ve žňové sezóně 1842, kdy celou jižní oblast, nejsušší na kontinentě, postihlo katastrofální sucho. Zásobovací situace se stala tak vážnou, že Svaz obilní burzy v Adelaide vypsal odměnu 40 liber za nejnadějnější návrh stroje, který by podstatně omezil sklizňové ztráty a nahradil kritický nedostatek námezdních pracovních sil. První funkční model stripperu předvedl v roce 1843 farmář J.W.Bull. Tento model inspiroval mlynáře J.Ridleye, který dal ještě téhož roku zhotovit první prototyp stripperu a vyzkoušel jeho funkci přímo během sezóny.
U australského stripperu byl vedle česacího principu realizován i princip bicí. Stroj – původně tlačený párem koní – měl vpředu, podobně jako galský vallus, hřebenové česací ústrojí tvořené dlouhými kovovými prsty se špičkami mírně ohnutými nahoru. Nad hřebenem byl umístěn kovový rotor. Masivní příčky na jeho obvodu úderem odlamovaly zachycené klasy od suchého stojícího porostu a současně je mlátily. Vzniklá směs zrna a plev byla nárazem a aerodynamicky dopravována do zásobníku v zadní části stroje. Ke zvýšení separační činnosti byl později přidán za česací hřeben pás hřebového pláště (obr.2). Od původního tlačeného modelu se též brzy přešlo k modelům taženým.
Australský stripper byl stroj konstrukčně poměrně jednoduchý. Podomácku jej dokázal zhotovit i zručný kovář. Pro začínající farmáře byl tento stroj velmi atraktivní, neboť kladl nízké nároky jak na investice, tak i na vlastní provoz. K jeho obsluze postačoval jeden muž, který současně zastával funkci vozky. Sortiment vyráběných stripperů zahrnoval modely o záběru česacího hřebenu 2 až 8 stop (0,6 – 2,4 m). Zřejmě nejpopulárnější byly strippery pětistopé, které vyžadovaly spřežení dvou trojic koní (jedna trojice na střídání). S pětistopým stripperem o záběru 1,52 m a obsahu zásobníku cca 0,7 m3 při příznivé vzdálenosti od místa vykládání se denně očesalo 2,8 až 3,2 ha obilnin.
Zásobníky stripperů byly vzadu opatřeny sklopnými dvířky. Obsah zásobníku se po vyklopení dvířek směrem nahoru vyhrnoval na stanovišti čistícího fukaru hráběmi. Na obr.3 je toto stanoviště s australskou specialitou, t.j. fukarem poháněným pomocí šlapacího žentouru. Jeden fukar tohoto typu stačil zpracovat směs zrna a plev obvykle od tří pětistopých stripperů. Na australských rodinných farmách se však celé desítky let používalo k čištění obilí fukarů, poháněných ručně klikou nebo nožně pedály.
Stripper s čistidlem
Přes všechny prvopočáteční přednosti sklizně obilnin strippery se s jejich rozšiřováním začala stále naléhavěji pociťovat potřeba odstranit její největší slabinu, spočívající v nutnosti dodatečně pracně oddělovat zrno od plev. Ve snaze urychlit řešení tohoto palčivého problému vypsala vláda Jižní Austrálie v říjnu 1877 částku 4 000 liber jako pobídkovou odměnu za nejlepší stroj, kombinující operace sklizně a čištění, upravený pro pytlování různých obilnin na poli. Odměna na uspořádaných soutěžích však nikdy nebyla udělena, protože předváděné modely nesplňovaly jeden ze základních požadavků poroty na samostatné ovládání sklízecího ústrojí a na relativně stabilní polohu čistícího ústrojí při práci.
Tento problém vyřešil až v roce 1884 sedmnáctiletý H.V. McKay, syn farmáře z Drummartinu, Viktoria. Potíže s praktickým uplatněním svého vynálezu později sám radiálně vyřešil tím, že založil vlastní výrobní společnost. Od roku 1895, kdy vyrobil prvních 12 stripperů s čistidlem značky Sunshine (obr.4), roční produkci těchto strojů neustále zvyšoval. V roce 1902 zahájil zásilkou padesáti stripperů Sunshine úspěšný export do Argentiny. Rozmach McKayova podnikání byl fantastický. V roce 1905 vyrobily jeho dílny celkem 1926 stripperů Sunshine. Jeho společnost zaměstnávala v roce 1910 již 1300 lidí a stala se největším výrobcem zemědělských strojů a zařízení na jižní polokouli. Do vypuknutí první světové války vyvezla do Argentiny více než 10 000 stripperů Sunschine a rozhodujícím způsobem ovlivňovala jihoamerický trh zemědělských strojů.
Z ekonomického hlediska byl provoz osmistopého stripperu s čistidlem ve srovnání s osmistopým stripperem bez čistidla při stejné plošné výkonnosti asi o 30 % nákladnější. Vedle evidentně vyšších investičních nákladů kladl stripper s čistidlem i vyšší nároky na energii (o dva páry koní více).
V roce 1909 vyvinul McKay jako jeden z prvních na světě samojízdný stripper s čistidlem. Třebaže experimentoval se samojízdnými strippery více jak desetiletí, žádný model se pro příliš vysoké výrobní náklady nedostal do sériové výroby.
Česání obilních klasů na jižní polokouli zaznamenalo největší rozmach v první polovině 20.století. V největší australské továrně se strippery přestaly sériově vyrábět v roce 1954.K výzkumným účelům se používají dodnes.
Ing. František Novotný, CSc.
VÚZT Praha Ruzyně
Foto archiv autora

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *