Má smysl investovat do techniky pro podpovrchovou aplikaci tekutých statkových hnojiv?

Moderní technologie pro aplikaci kejdy či digestátu se vyznačují výkonností, i když v některých případech bývá limitujícím faktorem logistika hnojiva na pozemky. Nejčastěji je hnojivo aplikováno na půdu zpracovanou do různé hloubky anebo i na strniště. Kromě toho se hledají i další možnosti aplikace jako například do ozimých obilnin na jaře anebo do porostů kukuřice.

Petr Beneš, redakce Mechanizace zemědělství

Nabídka aplikátorů se značně rozrostla, co se týká variant provedení. Při aplikaci hnojiva na ornou půdu existuje v zásadě otázka, zda bude hnojivo ukládáno na povrch pozemku anebo zapravováno do půdy.

Na jednu stranu je podpovrchový aplikátor kejdy nákladnou variantou a s menším pracovním záběrem než povrchový hadicový aplikátor. Také zvyšuje požadavek na tahový příkon aplikační soupravy. Nicméně tyto skutečnosti jsou bohatě vyváženy celou řadou předností. Především aplikace hnojiva pod povrch půdy znamená téměř úplné omezení ztrát živin únikem do ovzduší. Místo toho jsou k dispozici rostlinám.

Spojení dvou operací do jediného přejezdu znamená, že není třeba, aby na pozemky s hnojivem na povrchu půdy jel separátní traktor s kypřičem a v obtížných podmínkách na mokré půdě prováděl zapravení hnojiva. Uspoří se náklady na jeho provoz i práce s jeho následným čištěním. Menší pracovní záběr aplikátoru je výhodnější na velkých a dlouhých pozemcích, kde i při vysokých dávkách kejdy vystačí objem nádrže na celou délku pozemku, případně jízdu tam i zpět. A díky samostatnému jištění pracovních orgánů, ať radliček nebo talířů, není pro takovou soupravu problém pracovat ani na kamenitých pozemcích. Talířové aplikátory mají poměrně značnou schopnost rozříznout i silné stonky po sklizni kukuřice nebo vrstvy polehlé slámy, takže mohou dobře pracovat i za obtížných podmínek.*

 

Luboš Stehno, redakce Mechanizace zemědělství

Tekutá statková hnojiva jsou cenným zdrojem živin. Dusík v nich obsažený je však ohrožen ztrátami, při nichž ve formě amoniaku uniká do ovzduší. Proto je logické, že je třeba ztráty tohoto, pro rostliny jednoho z nejdůležitější makroprvků co nejvíce omezit. Možnosti aplikace kejdy, nebo digestátu jsou v zásadě dvě. Klasikou je povrchová aplikace a následné okamžité zapravení hnojiva do půdy pomocí kypřiče či orby. Okamžité zapravení přitom znamená to, že cisterna i kypřič jezdí současně na jednom pozemku, protože každá hodina při níž leží statkové hnojivo na povrchu pozemku znamená ztráty dusíku v jednotkách procent. Druhou variantu představuje použití cisterny s aplikátorem, který kejdu uloží pod povrch půdy.

V zemědělské praxi jsou využívána obě řešení, protože každé má své výhody. U povrchové aplikace jde o vyšší výkonnost, avšak nevýhodou je nutnost použití dvou strojů. Cisterna s podpovrchovým aplikátorem, představuje variantu dva v jednom. Výhodou je okamžité zapravení kejdy s nízkými ztrátami dusíku a použití jen jedné soupravy, avšak aplikátor pracující v půdě klade značný odpor a aplikační záběr je tudíž menší a tím i výkonnost. Přesto je toto řešení o něco efektivnější a tudíž v praxi stále rozšířenější. Stále častěji se také setkáváme s tím, že po poli se pohybuje jednoúčelový stroj s podpovrchovým aplikátorem, flotačními či správně pro jízdu na poli nahuštěnými pneumatikami a kejda je k němu navážena přívozními cisternami. To je v současnosti zřejmě nejlepší řešení. Podpovrchová aplikace tekutých statkových hnojiv tedy smysl rozhodně má a její efekt je tím lepší čím kvalitnější je statkové hnojivo. Je třeba si uvědomit, že digestát obsahuje jen málo organických látek, takže z pohledu půdní úrodnosti je kvalitnějším hnojivem kejda. Ale nejlepším statkovým hnojem je vždy chlévský hnůj. Škoda jen, že moderní technologie ustájení zvířat již toto hnojivo produkují jen omezeně.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *