Z historie chovu prasat

Původní domácí české prase, které naší předkové chovali ještě v druhé pol. 19 století se od dnes chovaných plemen na první pohled lišilo. Mělo dlouhou úzkou hlavu s krátkýma do předu nahnutýma ušima. Vyklenutý ostrý hřbet, který byl ukončen krátkým zadkem, byl porostlý silnými štětinami. Toto prase se navíc vyznačovalo i silnou kostru. Dospívalo však až po dvou letech. Bylo velmi otužilé. Odlišoval se však i způsob jeho chovu.

Tato prasata měla to štěstí, že netrávila celý svůj život uzavřená ve chlévě. Přes den se o ně staral na pastvině obecní pastýř a jen v noci a v zimě přebývala v primitivních chlívcích. I přesto, že jim rolníci nevěnovali příliš mnoho péče, tak tato prasata bývala zdravá a nepodléhala nemocím. Chov prasat proto v celku dobře prosperoval.
V závěru 19. století nastal v chovu prasat zásadní obrat. Naši zemědělci si začali kupovat v té době módní čistokrevné kance anglických prasat. S těmito kanci pak připouštěli bez jakýchkoliv znalostí své prasnice původního plemene a přitom docházelo i k nežádoucí příbuzenské plemenitbě. Aby nebyli považováni za zpátečníky, tak prováděli experimenty s plemenitbou, o které nic nevěděli a ani jí nerozuměli. Tím u nás došlo zákonitě k tomu, že téměř v každém kraji nebo dokonce i vesnici byli chováni různí kříženci, v nichž se nikdo nevyznal, ale přitom chyběly kvalitní chovné kusy. Mnozí zemědělci se pokoušeli najít z této situaci východisko a začali u nás chovat místo těchto nekvalitních kříženců čistokrevná plemena anglická nebo německá. Před I. svět. válkou tak existovaly v Čechách typové a extenzivně nevyrovnané rázy prasat územně omezené do menších chovných oblastí. Během posledních 40 let 19. století tak u nás úplně vymizelo původní české prase.
Nově zaváděná plemena prasat měla již tu smůlu, že zaniklo úhorové hospodaření a tím i letní pastva. Mnohem citlivější a méně otužilá prasata tak již musela prožít celý svůj život uzavřená v chlívcích, které předchozímu otužilejšímu plemeni sloužily jen po část roku. K těmto negativním faktorům přibyl ještě další a to zákeřné infekční choroby prasat červinka a mor . Chov prasat se tak stal pro naše zemědělce málo efektivní a zůstal po dlouhá desetiletí na pokraji jejich zájmu a tak nestačil ani pokrýt domácí spotřebu vepřového masa.
Zatímco rolníci prostavěli mnoho peněz při stavbě svých obytných budov, chlévů, sýpek a stodol, v nichž často umrtvili na úkor dalšího rozvoje svého statku svůj kapitál a octli se díky tomu v dluzích, tak na chlévech pro prasata šetřili. Těm musely stačit chlívky, které původnímu plemeni při tehdejším způsobu odchovu jakž takž vyhovovaly. Pro celoroční ustájení však byl chlívek pro prase doslova mučírnou. Choval – li rolník pro sebe jen jedno prase, tak jej někdy míval i ve chlévě v ohrádce společně s kravami.
Život prasete v chlívku výstižně popsal ve své knize z roku 1903 uznávaný český odborník na chov prasat František Miškovský.
,,V nejhorším koutě dvora ,postaveny jsou bídné brdlohy a v nich vězní se stále vepř. Aby jeho muka byla co nevětší jsou naše chlívky tak malé, že se v nich může sotva obrátit a odsouzen je tam k stálému ležení, což ani krmníkům neprospívá , natožpak chovným kusům. Zřízen je pravidelně nad nimi kurník, takže vepř nemá ani v noci klid od různého hmyzu. Ve chlívku, kde žijí celý rok, jsou vepři vydáni vlivu počasí, zejména letnímu dusnu.
Trpí žízní nečistotou, i špatným žrádlem, které se jim podává do nečistých koryt.”
Jak má vypadat vepřín se již tehdy vědělo. Do praxe se však tyto nové zásady ustájení neprosadily. Původní, z prken zbité chlévky pro prasata, mizely, ale nadále se i ve velkých statcích stavěly budovy, kde byla v přízemí řada zděných chlévků, nad nimiž byl tradiční kurník. Počátkem 20. stol. bylo v Čechách pouze několik velkých chovů prasat. Všechny byly orientovány na produkci selat, které se pak dále prodávaly na výkrm. Celý chov, i když měl více jak 50 prasnic, byl umístěn do jedné velké stáje, bez výběhu. V kotcích již byla prkenná vyvýšená lože. Močůvka se odváděla kanálky v hnojené chodbě, které byly zakryté prkny. Kotce byly mezi sebou odděleny dřevěným bedněním nebo železnými mřížemi, které byly ukotvené v kamenné zídce. Podlaha byla betonová nebo asfaltová.
V zemích s nejvyspělejším chovem prasat, zejména v Uhrách nebo v USA, se prasata vykrmovala kukuřicí. V našich zemědělských podnicích byly základní složkou výživy prasat pařené brambory, krmná řepa a mrkev a různé odpady z potravinářských podniků. Ječný šrot byl pouze jednou ze součástí krmné dávky. Kukuřice se u nás tehdy nepěstovala. Tento způsob výživy vyžadoval velké skladovací prostory pro velké objemy hmoty, ale i nezbytný pařák na brambory, mačkadla, zásobu topiva. Zvýšené náklady na přípravu kašovitého krmiva a nesrovnatelně vyšší potřeba lidské práce chov prasat tak u nás neúměrně zatěžovaly.
Základ zemského chovu prasat byl položen teprve roku 1924,kdy byl přijat zákonem o plemenitbě hospodářských zvířat. V republice byla zakládána ,,Úředně uznaná plemenná stáda prasat”, která produkovala chovný materiál vyšší plemenné hodnoty.
Chov vepřů byl našimi zemědělci považován za namáhavý a nevýnosný. Naši rolníci se navíc potýkali s trvalým nedostatkem pracovních sil. Domácí výroba proto nestačila pokrýt ani počátkem první republiky rychle rostoucí spotřebu vepřového masa. Proto i nadále zůstal dovoz živých vepřů nejdůležitější položkou československého zahraničního obchodu se živočišnými produkty. Podíl domácí produkce na spotřebě vepřového masa se pohyboval ve 20. letech 20 stol. mezi 70 – 80 %. Ceny vepřového masa tak na našem trhu určoval zejména masivní polský export. Výroba vepřového masa se stala pro naše zemědělce rentabilní až počátkem 30. let, kdy se zvýšila celní ochrana našeho trhu a snížily se domácí ceny obilovin.
V zemědělských podnicích nedošlo ani v první republice k podstatnějšímu zlepšení ustájení prasat. Většina prasat se i nadále chovala v chlívcích. Na větších selských statcích či na velkostatcích se již častěji objevovaly vepříny, z nichž některé vznikly po adaptaci starších stájí. Odborníci dlouhou dobu doporučovali ustájení prasat ve výběhu. Ve větší míře se tento způsob chovu začal uplatňovat až koncem 30. let a to zejména u chovných prasat. Stavěly se letní boudy pro prasnice se selaty, pro jalové a březí prasnice, pro plemenné kance. V boudách se odchovávali mladí kanečci a prasničky. Při ustájení chovných kusů a mláïat se již respektovaly jejich odlišné nároky na ustájení.
Vepřín měl zabezpečit ochranu prasat před nepříznivými vlivy počasí, měl být teplý, suchý a světlý a samozřejmě dobře větratelný. Krmení, čištění, stlaní a desinfekce se měly provádět bez zbytečných ztrát času. Za nejlepší stavební materiál se považovala cihla a dřevo. Kámen, beton a železo se nedoporučovaly, protože jsou studené, potí se a vlhnou.
Základem vepřína byl kotec o rozměru 200 x 250 cm. Přepážky mezi kotci se daly vyjímat a tím se mohla měnit i velikost kotců ve stáji. Nejčastěji byly kotce uspořádány ve dvou řadách. Kotce byly od sebe odděleny společnou střední hnojnou chodbu, čímž se obsloužilo více zvířat. Vyskytly se však i jiné varianty vnitřního uspořádání vepřínů. Jednořadová stáj mohla mít délku i jednoho kotce pro 8 – 12 kusů prasat, nejvíce však mohla dosahovat délky 40 m. Za nejefektivnější se považovala čtyřřadová stáj, která se stavěla v délce 40 m. V praxi bylo známé i sdružování stájí, kde byla přípravna krmiv umístěna uprostřed.
V kotcích bylo lože s dřevěným lehátkem, krmiště s korytem a také napáječky. Nedoporučovaly se již plné zděné nebo i dřevěné stěny mezi kotci. Nahradily je latě, které nebránily proudění vzduchu uvnitř budovy, nestínily a byly přitom mnohem levnější. Koryta se umísťovala tak, aby byla snadno přístupná. Nejlépe zvenčí z krmné chodby. Podél kotců v hnojné chodbě vedla stružka na odtok močůvky, která byla přikrytá prkny.
Strop byl rovný, snížený na co nejnutnější výšku. Měl být tepelně dobře izolovaný, aby se v zimě nepotil, proto se na půdu ukládala podestýlka. Okna se umísťovala co nevýše a na šířku, aby se dala vyklápět. V zimě, kdy se neotevírala, docházelo díky dýchání zvířat k zvyšování vlhkosti ve stáji, která se pak srážela na chladných plochách stěn a stropů a to i v případě, že byly dřevěné. Uvnitř bylo horko, vzduch těžký, nedýchatelný, ale zvířata přesto cítila od země chlad.
V malých stájích byla společná chodba pro krmení i odvoz hnoje. Krmivo se roznášelo z kuchyně (přípravny) ručně v kbelících. Hnůj se vyvážel na kolečku. V delších stájích byla samostatná krmná chodba, čímž se zvýšila hygiena krmení. Byla širší, aby se mohlo krmivo zavážet vozíky na gumových kolech, které bývaly i tříkolové. Používaly se i vozíky s přímým vkládáním krmiva do koryt. Musely se přesně vest a proto byla v podlaze krmné chodby vodící drážka pro kola.
Výběhy měly být nezbytným doplňkem vepřína. Jejich optimální plocha byla 3 – 4krát větší než stáj. Prasata v nich měla mít k dispozici koupaliště s pozvolným vstupem do hloubky 60 cm, prostor s blátem k válení, drbadlo a samozřejmě boudu na ochranu při přílišném slunečním svitu nebo za nepohody.
JZD a státní statky v padesátých letech soustřeïovaly chovy prasat do převzatých selských usedlosti, jejichž budovy k tomuto účelu zrekonstruovaly.. K ustájení se využily nejen chlévy, stodoly, ale i bývalé zahrady, kde měla prasata výběhy. Zpočátku se prasata krmila ještě klasicky, později se přecházelo na krmné směsi, které zemědělským podnikům dodával krmivářský průmysl. Od 70. lét 20. stol. se začaly v zemědělských podnicích stavět velkokapacitní objekty.

Ctirad Růžička

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *