Člověk začal využívat kukuřici pro vlastní potřebu již mnoho tisíc let před naším letopočtem. Evropané se zabývají jejím pěstováním od 16. století. Jedná se o jednoděložnou rostlinu, která byla původně nenáročná na podmínky stanoviště. Dnes díky pokroku ve šlechtění dokáže poskytovat velké výnosy zrna i píce.
Technologie sklizně kukuřice prošly během poměrně krátké doby bouřlivým rozvojem. Kromě silážování celých rostlin se naše podniky naučily sklízet i palice a konzervovat vlhké kukuřičné zrno. Pro celou řadu zemědělských podniků je samozřejmostí také sklizeň určité výměry kukuřice na zrno. Rozvoj pěstování byl provázen rozšiřováním informací o této plodině v zemědělské praxi.
Pěstování kukuřice na siláž bylo dlouhou dobu přímo závislé na stavu skotu. Velké oživení nastalo spolu s rozvojem bioplynových stanic. Nicméně stále platí, že pro rentabilitu pěstování je důležitá úroveň hektarových výnosů. Ty činí běžně kolem 28–32 tun zelené hmoty na hektar.
U sklizně je důležité zvolit jednak vhodný termín a jednak technologii zaručující její kvalitní průběh bez ztrát. Kvalita krmiva je definována svou krmnou hodnotou, respektive obsahem energie spolu s kvalitou kvasného procesu siláže. Právě poslední ukazatel je ovlivněn volbou správné techniky a technologie sklizně. Kvalitní krmivo je zvířaty přijímáno ve větší míře, což vede k lepšímu využití jejich výkonnosti.
Vhodný termín sklizně na siláž je tehdy, když získané krmivo může poskytnout nejvyšší výživnou hodnotu. Ukládání škrobu v zrnu je již ukončeno a rostliny mají vhodný stupeň zralosti.*
Více informací v Zemědělském týdeníku.
