Historicky poprvé se konalo Mistrovství světa v orbě v české republice a ne náhodou v Praze na Suchdole. Organizátoři mysleli jednak na to, že se zde nachází Česká zemědělská univerzita i na to, že je toto místo ve snadné dostupnosti od hlavního města a také letiště.
A to bylo pro soutěžící, mezi nimž byli oráči nejen z Evropy, ale i USA a Kanady, nebo Keni a někteří dokonce přiletěli i z Nového Zélandu a Austrálie, jistě příjemné. Většina ze soutěžících přijela již více jak dva týdny dopředu a na blízkých pozemcích se pilně věnovala trénování, ale organizátoři pro ně připravili také zajímavý doprovodný program.
Zajímavé bylo přitom pozorovat s jakou technikou přijeli. Někteří měli svůj pluh i traktor, jiní jen pluh a někdo si přivezl jen sám sebe a o soutěžní nářadí se mu museli postarat pořadatelé. Je logické, že účastníci orby například z USA si s sebou nevezli svoje traktory a vypůjčili si naše Zetory, zato mnoho zejména straších matadorů si přivezlo výbavu kompletní. Mohli jsme tak vidět traktory zahraničních značek staršího data vydání, které v ČR našinec běžně nezahlédne. A nebyly to stroje jen od našich sousedů, svůj John Deere si neváhal přivést třeba Španěl Angel Luis Moreno Blanco, a Case Intenational zase sympatický Angličan Don Woodhouse.
Kverneland v převaze
Drtivá většina soutěžících se pak vybavila pluhy Kverneland, i když u těch s Anglie byly k vidění pluhy Dowdeswell, Švýcar Martin Rupp měl pluh Lemken, Josef Ellinger z Rakouska oral s pluhem Vogel Noot a Norman G. Wymer si z Nového Zélandu přivezl pluh mně neznámé značky Fiskars. Ale ani pluhy Kverneland, které použila zbývající část oráčů nebyly všechny stejné a jednalo se o ryze soutěžní náčiní s patřičnými úpravami podle toho co komu vyhovuje. Typický příkladem bylo řešení opěrných kol, kdy byly k vidění varianty s klasickým opěrným kolem vzadu, dvěma opěrnými koly na boku, a nebo tandemem s opěrnými koly před druhým orebním tělesem. Také ovládání pluhu měl každý vyřešeno podle toho co mu vyhovuje. A mnohé pluhy byly vybaveny hned osmi páry rychlospojek pro správné seřízení přímo z kabiny. Protože na takovém soutěžním pluhu se seřizuje zkrátka všechno a s pojmy jako seřízení podélné a příčné tak jak jej známe ze školy zkrátka nevystačíte. Nakonec na fotografiích je to dobře vidět.
Musím říci, že bych čtenářům rád přiblížil nějaké finesy v seřizování pluhu, ale pro každého ze soutěžících jsou jeho tajemstvím a každý řeší nastavení pluhu trochu jinak. On i rozor se dá provádět bu´dto jen s jedním, nebo s oběma orebními tělesy a tomu je pak třeba uzpůsobit nastavení pluhu, ale jak to je tajemství. Nicméně je to velmi složité a tak i soutěžící mívají různé tabulky podle nichž se v určitých podmínkách řídí. nejhorší totiž je to, že změna některého nastavovacího prvku působí i na jiný prvek v nastavení a když se k tomu přidá nervozita v závodě pak není soutěžícím moc co závidět.
Na skok do pravidel
Přestože mnohým ze čtenářů jsou pravidla dobře známá považuji za vhodné je v jednoduchosti a hlavně srozumitelnosti popsat. Tedy soutěžení probíhá ve dvou dnech. V prvním se oře strniště, ve druhém louka, což by měl být tříletý travní drn. V obou dnech jsou soutěžní úkoly i pravidla stejné a liší se podle toho jaký typ luhu je použit. Proto jsou závodníci rozděleni do dvou kategorií. Ti co jedou s jednostrannými (konvenčními) dvouradličnými pluhy ořou parcely o rozměru 20 krát 100 metrů a používají všechny prvky které jsou typické pro tento druh orby. Tedy nejprve začínají rozorem což je první hodnocená disciplína, na ten mají 20 minut a po hodinové přestávce pokračují dále skladem, kolem nějž projedou čtyři jízdy. Dále každý soutěžící začíná orat plochu vpravo ke svému sousedovi, kterou následně zakončuje rozorem. tento rozor mu musí vyjít přesně takže nesmí ani nedoorat ani přeorat. Protože je v této fázi soutěže každý ze závodníků závislý na tom jak mu vedlejší parcelu připraví jeho soused, má možnost si provést jednu jízdu tzv. rovnací která se nehodnotí. A samozřejmě také pokud by musel čekat na to než kolem skaldu čtyřikrát obkrouží jeho soused je mu čas zastaven. Při orbě se mimo rozoru a skaldu průběžně hodnotí i její hloubka, rovnost brázd, zaklopení rostlinných zbytků stejnoměrná hřebenitost a několik dalších faktorů nad nimiž bdí tým mezinárodních rozhodčích.
Při robě otočnými pluhy, která se nyní více přibližuje současnému systému orby se oře samozřejmě od jedné strany parcely o délce 100 metrů a rozměru 16 na jedné a 324 metrů na druhé straně. Tato parcela je klínovitého tvaru. První čtyři jízdy vedou až na konec pozemku zatímco další se průběžně zkracují na tzv. markýrovací čáru, což je rovnoběžka s parcelou souseda, kterou si vytyčí soutěžící. Jakmile jsou všechny jízdy do klínu provedeny navazuje jízda po rovnoběžce, při níž musí soutěžící dobře navázat na předchozí jízdy do klínu. Pak následuje několik dalších jízd pro doorání parcely k pozemku souseda. Pravidla hodnocení jsou podobná jako u orby konvenčními pluhy, když se samozřejmě nehodnotí rozpich, ale první jízda atd.
Celkový čas pro oba způsoby orby je 3 hodiny, pokud jej soutěžící překročí dostává trestné body. jelikož vývod v oblasti elektroniky používané v zemědělství jde stále kupředu nabízí se použití elektroniky pro nastavení pluhu či sledování přímosti jízdy. Tyto výdobytky moderní techniky však nejsou v soutěži povoleny, protože jde o umění oráče a nikoliv počítače. Je to obdobná situace jako v jiných sportovních odvětvích kde se používá technika. Aby mezi sebou nezávodily jen počítače je například ve Formuli 1 také řada elektronických pomocníků zakázána.
Tolik k víceméně laickému popisu, který však je myslím srozumitelný pro širokou zemědělskou veřejnost, která se jinak soutěžní orbou nezabývá nicméně s tou orbou řekněme „normální“ má zkušenosti.
Jak to probíhalo
Na hranici regulérnosti byl první soutěžní den, kdy se oralo strniště. Protože soutěžní parcely byly orientovány proti mírnému kopci, tak zejména ti, kteří použili staré traktory s poháněnou pouze zadní nápravou měli s výjezdem proti kopci problémy, ale všichni je statečně ustáli.
Ti co měli traktor y s pohonem všech čtyř kol byli bez problému, ale to jen s ohledem na tahové schopnosti strojů. Rozmáčený pozemek byl společným nepřítelem všech, ale nakonec si s ním všichni poradili, i když soutěžní pluhy se mnohým z nich zalepovaly. Bohužel zejména našemu soutěžícímu Václavu Milíkovi, který musel čistiti opěrná kolečka a nakonec to druhé z nich umístěné blízko krojidlu demontoval. Pluh pak samozřejmě nepracoval jak měl a našeho soutěžícího navíc tlačil čas takže musel jezdit rychleji než by bylo optimální a na kvalitě to pak bylo znát. I tak nakonec přetáhnul časový limit za což vyfasoval tolik trestných bodů, že po prvním dni skončil na posledním místě.
Jeho kolega v otočných pluzích Aleš Malý si rovněž dobře nevedl a skončil na místě předposledním. Naši tedy do bojů o přední pozice nezasáhli. Dalo se očekávat, že o první místa budou bojovat účastníci z Rakouska a zemí Velké Británie. Také se tak stalo a na brázdách favorita Bernarda Altmanna bylo na první pohled znát, že bude aspirovat na první místo. Také se tak stalo, ač soutěž dokončil po limitu, trestné body mu přičteny nebyly, protože musel čekat na to než první fáze orby dokončí jeho soused a v té době mu byl čas zastaven. V prvním dni tak získal 195.5 bodu.
Druhé nejkvalitnější brázdy měl John Tracey z Irska (168.5 bodu) a stejný počet bodů měl i Richard Gill, který byl rovněž z Irska, tentokráte však Severního.
V kategorii otočných pluhů, která byla v letošním roce významně posílena, protože podle současných pravidel musí vždy jeden oráč z dané země soutěžit s otočným pluhem, se nejlépe vedl Simon Witty z Anglie (208.5 bodu), na druhém místě soutěž dokončil Ove Gedso z Dánska (190,5 bodu a třetí místo získal William Morrison ze Skotska (191 bodů).
Soutěž v otočných pluzích přinesla i nečekané zranění jejího rakouského účastníka Josefa Ellingera. Ten si při výměně opěrného kola málem propíchnul ruku, naštěstí po ošetření byl schopen soutěž dokončit a pokračoval i druhý den.
Luboš Stehno
