Vlivem snížení stavu hospodářských zvířat došlo i k poklesu ploch pícnin na orné půdě. Od roku 1989 do roku 2004 poklesla výměra těchto ploch (podle ČSÚ) o 565 tis. ha, tj. asi o 51 %. Přes tento klesající trend ale dochází k neustálému vývoji a modernizaci technologií a techniky pro sklizeň a skladování pícnin.
Vývoj se zabývá zlepšováním kvality práce, snižováním ztrát i energetické náročnosti a především zvyšováním výkonnosti strojů, kterou charakterizuje zvětšování záběrů, zvyšování pracovní rychlosti a spolehlivosti. Výsledky vývoje se potom příznivě projevují v ekonomických ukazatelích zvolených strojů a sklizňových linek.
Základními tendencemi nových strojů pro sklizeň pícnin je snaha o maximální využití biomasy a uchování živin ze sklízených plodin. Těchto tendencí se snaží výrobci dosáhnout:
- zvyšováním výkonnosti strojů,
- snižováním fyzických ztrát,
- používáním nových metod sklizně a přípravy krmiv,
- zvyšováním kvality sklizně.
Technologické postupy konzervace a skladování objemných krmiv jsou nedílnou součástí výroby kvalitní píce, úspěšného chovu hospodářských zvířat. Způsob konzervace velmi významně ovlivňuje produkční účinnost objemných krmiv (koncentraci energie, obsah hlavních živin a specificky účinných látek, dietetické vlastnosti, chutnost a stravitelnost píce). Zařazování nekvalitně konzervované píce do krmných dávek výrazně snižuje užitkovost, vzrůstají nároky na jadrná krmiva a negativně je ovlivňován zdravotní stav zvířat. Vysoké ztráty živin při konzervaci píce vytvářejí potřebu rozšiřování pěstebních ploch pícnin, která již několik let klesá a zvyšují nákladovost výroby.
Sklizeň píce probíhá po celé vegetační období se špičkami v době prvních sečí (květen až červen) a sklizně silážních plodin (září a říjen). Podle druhu sklízené plodiny můžeme sklízet 1x až 5x. V případě víceletých pícnin tvoří výnos po první seči až 60 % celkového výnosu v daném roce. Tato skutečnost je dána především průběhem počasí (především úhrnem srážek) v daném roce. Při špatném počasí a nevhodném způsobu sklizně, odrolem, nesebráním, nevhodnou konzervací mohou činit ztráty sušiny na hmotě 15 až 35 %, ztráty živin až 50 % a vitamínů až 100 %. Vhodným sklizňovým postupem lze snížit riziko počasí a zabránit znehodnocení píce v průběhu uskladnění. Důležité je také vhodně zvolit termín sklizně s ohledem na zralost plodiny. Zpožděním sklizně dochází ke ztrátám využitelné energie (NEL) u trav o 0,26 MJ/kg sušiny. U jetelovin je to ještě výraznější, můžeme ztratit až 0,78 MJ/kg sušiny.
Výsledná kvalita produktu je závislá na několika faktorech. Je to především obsah sušiny, který hraje důležitou roli při konzervaci zavadlé píce na senáž či při silážování píce. Nízkým obsahem sušiny cca 20 %, vznikají problémy při silážování, díky nadměrnému množství silážních šťáv. Naopak při vysokém obsahu sušiny (nad 50 %) dochází ke zhoršenému vytěsnění vzduchu, což vede k zhoršení fermentace. Dalším faktorem důležitým při senážování je rychlost zavadání, kdy ideální je sklizeň v rozmezí 24 – 36 hodin od posečení. Další vliv má rychlost plnění vaků či silážních jam. Posledním faktorem je počasí, které má rozhodující vliv především na kvalitu sena sušeného na pokosu.
Ztráty v technologiích sklizně pícnin jsou charakteru kvalitativního a kvantitativního. Mezi kvalitativní patří snížený obsah bílkovin a vitamínů daný především průběhem počasí nebo špatně zvoleným termínem seče s ohledem na zralost plodiny. Kvantitativní ztráty jsou dány neposečením, nesebráním a přepadem materiálu z odvozového prostředku.
Porovnáme-li energii vloženou do procesu sklizně a konzervace s množstvím energie získané ve vyrobeném krmivu dosáhneme těchto hodnot (Břečka et al., 2001): u silážování čerstvé píce 1 : 24,2; u senážování zavadlé píce 1 : 23,8; u dosoušení na seno 1 : 12,2 a u horkovzdušného sušení 1 : 0,55. Z uvedeného porovnání vyplývá vysoká energetická náročnost u horkovzdušného sušení, proto se od tohoto systému konzervace píce upustilo a uskutečňuje se omezeně v podnicích, které takto vzniklý produkt používají při výrobě krmných směsí, nebo exportují do zahraničí.
Tradiční výroba sena sušením na pokose až do konstantní sušiny, přežívá z dob zemědělské malovýroby. Je to jeden z nejstarších způsobů konzervace píce pomocí slunečního záření a za příznivých klimatických podmínek také jeden z nejlevnějších způsobů, i když organizačně náročnější. Píci lze při výrobě sena sušit na pokosu až do úplného usušení (skladovací vlhkost menší než 15 % zajišťuje bezpečné skladování bez výraznějšího zhoršování krmné hodnoty sena), dosoušet a skladovat v mechanizovaných halových nebo věžových senících.
Vlastní sušící proces probíhá ve dvou fázích. První z nich je zavadání, kdy dochází k výdeji tzv. volné vody v důsledku průduchové a kutikulární transpirace a k odpařování z porušeného povrchu rostlinných orgánů. Trvá až do odumření rostlin. Ve 2. až 3. dnu zavadání posečená píce postupně odumírá. U odumřelé píce mohou vznikat ztráty vyluhováním. Dále dochází ke ztrátám, které jsou vyvolány mikrobiální činností. Druhá fáze se nazývá dosoušení a začíná po odumření rostlin. Obsah vody se snižuje pouze fyzikálním výparem. Ztráty vznikají většinou odrolem jemnějších částí rostlin a závisí na druhu pícniny. Velké riziko při tomto způsobu konzervace píce představuje počasí, neboť zhoršením povětrnostních podmínek dojde k vysokým ztrátám na sušené píci co do kvality i množství. K eliminaci vlivu počasí lze s úspěchem použít dosoušení v senících, kdy je vrstva dosoušeného materiálu nuceně provzdušňována. Nevýhodou je možnost samozápalu při naskladnění vysoké vrstvy o vyšší vlhkosti či při nedodržení technologické kázně.
Hlavním úkolem, který se při sklizni řeší, je dosažení co nejvyšší kvality při co nejnižším energetickém vstupu. V posledních letech je velmi rozšířena konzervace píce senážováním, především díky omezení negativního vlivu počasí, neboť dochází ke zkrácení doby, kdy porost leží posečený na pokosu. Silážování a senážování píce je konzervování čerstvé až silně zavadlé píce v anaerobním prostředí s pH 3,8 – 5,2. Správné zhutnění krátké řezanky píce v silážním prostoru (silážní žlaby, věže) spolu se zamezením výměny plynů mezi okolním prostředím a silážní hmotou vede spolu s produkcí CO2 (produkován respirací píce a mikrobiální činností) k vytvoření anaerobního prostředí a kvalitním silážím. Konzervovaná píce je stabilizována kyselinou mléčnou – produktem mléčného kvašení sacharidové složky píce nebo dodaných přídavků, případně pomocí chemických přísad. Silážovatelnost píce (obtížná je u jetelovin a mladých travních porostů) je závislá na správně zvoleném a rychle provedeném technologickém postupu, botanickém složení a vegetačním stádiu druhů i na koncentraci dusíkatých látek v konzervované píci. Podle obsahu sušiny silážované hmoty rozlišujeme tyto metody (Pulkrábek, Capouchová, 2004).
Silážování čerstvé píce s obsahem sušiny 18 – 25 %, které je spojeno s vysokými ztrátami (20 – 35 %). Ke stabilizaci siláže z čerstvé píce je nutné nižší pH 3,8 – 4,2. Vyrobená siláž je kyselejší a její příjem skotem je nižší. Bez konzervačních přídavků můžeme takto konzervovat pouze silážní kukuřici, siláž však bude mít nižší kvalitu.
Silážování zavadlé píce (předsušené na pokose) s vyšším obsahem sušiny (28 – 40 %) má řadu předností. Ztráty jsou zde menší než v předchozím případě (obvykle 15 – 20 %), nedochází k odtokům silážních šťáv a k dostatečné konzervaci postačuje pH 4,3 – 4,5. Siláž je chutnější a zvířata ji přijímají ve větším množství. Aplikace konzervačních prostředků se doporučuje především u bílkovinné píce. Silážování zavadlé píce je v současné době nejrozšířenější metoda.
Senážování píce je konzervace o nejvyšší sušině (40 – 50 %). Ztráty zde jsou nejnižší (12 - 15 %) a pH u kvalitní hotové senáže dosahuje hodnot 4,9 – 5,2.
Všechny tyto ukazatele se dají ovlivnit správným výběrem plodin, dodržení technologické kázně a použitím různých konzervačních přípravků.
O úspěchu silážování (senážování) do značné míry rozhoduje také délka řezanky. Čím je vyšší sušina, tím musí být řezanka kratší, aby došlo k účinnému stlačení hmoty a vytěsnění vzduchu, narušení stébel, zejména v oblasti kolének a zrna. V praxi je ověřeno, že nejlepších výsledků se dosahuje z řezankou o velikosti do 5 mm. Velmi důležitá při ukládání siláže (senáže) je doba naskladňování do uzavření prostoru k zamezení přístupu vzduchu. Je požadován co nejrychlejší postup bez zbytečných prostojů, které vedou k snížení kvality výsledného produktu.
Pokud by se jednotlivé varianty sklizně hodnotily z ekonomického hlediska vychází jednoznačně jako nejdražší varianty lisování píce do balíků a jejich následné individuální balení do fólie. Nejlevnější variantou je dusání senáže či siláže do silážního žlabu či věžového sila. Zajímavé je také porovnání způsobu sklizně sklízecí řezačkou a senážním vozem. Především s ohledem na pořizovací cenu těchto strojů je na první pohled jasný rozdíl v jednotkových fixních nákladech. Samozřejmě i energetická náročnost obou strojů je různá, kdy pro senážní vozy postačuje podle konstrukce energetický prostředek s výkonem od 80 do 190 kW a pro řezačky je nutný výkon motoru od 250 až do 480 kW. V oblasti sklizně tenkostébelnatých pícnin jsou tak tyto dva systémy velkými konkurenty.
Řezačka má však širší uplatnění a pokud podnik splní podmínku minimální roční výkonnosti stroje, stává se řezačka jasným vítězem díky univerzálnosti, v délce řezanky a především ji nelze nahradit při sklizni kukuřice.
Přehled strojů pro sklizeň pícnin
Žací stroje
Žací stroje uskutečňují v soupravě s energetickým prostředkem první operaci sklizně pícnin, tj. sečení porostu a jeho úpravu buď lámáním nebo mačkáním a rozprostření na široko, z důvodu lepšího vysychání materiálu. Podle principu práce můžeme žací stroje rozdělit na dvě skupiny – žací lišty pro řez s oporou (prstové a s protiběžnými kosami) a pro řez bez opory (rotační).
První skupina strojů je v oblasti sklizně pícnin na ústupu a uplatňuje se především u sklízecích mlátiček. Rotační žací stroje zaznamenávají dnes svůj vzestup, i přes svoji mnohonásobně vyšší energetickou náročnost oproti prstovým žacím strojům, právě při sklizni pícnin. Tyto stroje mají velké rychlosti pohybujících se nožů (až 90 m/s), při vyvážené setrvačné síle tato skutečnost dovoluje zvýšit pojezdovou rychlost, čímž se zvýší celková výkonnost stroje. Žací ústrojí je jednoduché a spolehlivé, bez vibraci a vyžaduje minimální údržbu. Musíme počítat s mnohem vyšší energetickou náročností než u žacích lišt prstových s přímovratným pohybem nožů. Připojením několika žacích strojů k energetickému prostředku (na přední a zadní tříbodový závěs) dosáhneme poměrně velkého záběru při celkem dobrém kopírování povrchu pole. Například u samojízdných strojů (Krone, Claas) je žací jednotka zavěšena čelně a další bočně čímž stroj dosahuje úctyhodného pracovního záběru. Zvětšování záběrů strojů a snižování jejich energetické náročnosti je hlavním trendem v této oblasti. Výsledky tohoto vývoje byly k vidění na výstavě Agritechnica 2003 v Hannoveru, kde záběr žacích strojů v nesené verzi přesáhl 4,5 m. Snížení energetické náročnosti je dosahováno větším rozšířením rotačních žacích strojů se spodním pohonem tzv. kotoučových (diskových), které mají oproti bubnovým nižší hmotnost a energetickou náročnost.
V současné době se používají na žacích strojích kondicionéry, lamače a mačkače, které píci lámou a nebo mačkají současně při sečení píce. Tyto kondicionéry lze na stroje snadno namontovat nebo demontovat. Mačkací válce jsou vhodné při sklizni jetele a vojtěšky. Válce nejsou hladké, ale z důvodu plynulého průchodu zelené hmoty mají rýhování. Otáčející se páry kotoučů s noži zvedají posečený porost a mačkací válce jej vtahují mezi sebe.Pomačkaná a polámaná píce padá za stroj na zem. Při sečení má zelená hmota obsah sušiny 15 – 30 %.
Obraceče a shrnovače píce
Obracení a shrnování píce jsou dvě dosti odlišné operace. Obracení píce se provádí za účelem rychlého vysýchání rozprostřené píce. Stroje mají mít vysokou výkonnost zajištěnou velkým záběrem, velkou rychlostí pracovních orgánů a velkou pojezdovou rychlostí 8 – 15 km/h. Relativně nešetrné působení na píci není na závadu, neboť pícnina je „živá“ – nedochází k jejímu poškození odrolem a lámáním, naopak, částečné „rozbíjení“ je účelné – zvětšuje se rychlost vysýchání. Obraceče tedy musí rovnoměrně rozptýlenou píci na posečeném povrchu co nejdokonaleji obrátit, tj. zvednout, provzdušnit, načechrat a znovu uložit na zem. Některé žací stroje píci posečou a uloží ji v řádku. Pro potřebné rozptýlení píce z řádků – rozhoz – se užívá obracečů, které musí být schopny řádky píce vhodně rozhodit, což je druhý důležitý úkol obracečů.
Shrnování píce do řádků se provádí za účelem částečného zapaření píce přes noc (obdoba ručního kopení sena) a pro nařádkování usušeného sena před jeho sběrem a odvozem z pole. Stroje mají suchou píci shrnout do řádků co nejšetrněji tak, aby nedocházelo k nadměrnému odrolu lístků a zbytečnému rozlámání usušených stébel – ztráty neshrnutím do 3 %. Tomuto požadavku musí být podřízena výkonnost stroje, tj. pojezdová rychlost (6 – 10 km/h) i rychlost pracovních orgánů.
Oba typy strojů nesmí znečišťovat pícninu zeminou, kterou by mohly pracovní orgány rozhrabat a vnášet do pokosu dále pak nesmí do pícniny „zabalovat“ kameny.
Pro splnění těchto základních požadavků byly vyvinuty různé typy strojů, které můžeme dělit na tři skupiny:
obraceče – určené pro rozhoz řádků a obracení,
shrnovače – určené pouze pro shrnování do řádků,
obraceče – shrnovače – stroje umožňující splnění obou funkcí změnou smyslu (příp. velikosti) rychlosti pracovního orgánu a přestavením nebo upravením jeho polohy apod.
Pohon pracovních orgánů obracečů a shrnovačů může být na pojezdové rychlosti nezávislý nebo závislý. Pak jsou tyto možnosti pohonu od:
vývodového hřídele konstantními otáčkami,
vývodového hřídele otáčkami závislými na pojezdové rychlosti,
pojezdových kol závislý na pojezdové rychlosti,
zpracovávaného materiálu případně od strniště.
Z mnoha typů obracečů a shrnovačů se v dnešní době používají nejčastěji rotorové. Rotorové obraceče píce jsou stroje jednoúčelové, které obracejí posekanou píci, nebo čechrají řádky, ale nejsou schopny vytvořit řádek. Podle počtu dvojic rotorů dosahují pracovního záběru až 10 m. Svým vysokým plošným výkonem a dobrou kvalitou práce jsou vhodné zejména do podniků s velkým hektarovým výnosem a podílem pěstovaných pícnin. Pro shrnování píce na řádek se dnes používají výhradně velkorotorové shrnovače, které slouží k řádkování rozprostřené usušené a zejména zavadlé píce pro sběr a odvoz z pole. Do velkých zemědělských podniků se pro svou vysokou výkonnost používají dvourotorové či čtyřrotorové. Podle úhlu nastavení rotorů k rámu mohou tyto stroje vytvářet jeden mohutný řádek, kdy rotory shrnují pící z celého záběru, nebo menší řádky a to tak, že shrnují píci je s poloviny záběru.
Rotorové obraceče a shrnovače mají větší obvodové rychlosti rotorů, umožňující vyšší pojezdové rychlosti strojů, a tím i vyšší plošné výkonnosti. Píci neznečisťují, působí na ni šetrně, do řádku nezabalují cizí předměty a řádky jsou dobře načechrané, jsou však energeticky nejnáročnější.
Sklízecí řezačky
Sklízecí řezačky slučují operace sečení nebo sbírání píce i odlamování palic a jejich pořezání, případně i drcení, včetně jejího naložení do dopravního prostředku. Podle energetického zdroje mohou být buď traktorové (návěsné nebo nesené) a nebo samojízdné. Používají se ke sklizni čerstvé píce k přímému krmení (převážně traktorové řezačky), na siláž nebo k horkovzdušnému sušení a pro sběr zavadlých pícnin při sušení či senážování nebo ke sklizni slámy. Řezání píce na poli přináší uživatelům sklízecích řezaček několik výhod. Řezáním se zvyšuje objemová hmotnost pořezané píce a snadněji se s řezankou manipuluje, hlavně při míchání krmiva. Lépe se využijí dopravní prostředky a skladovací prostory. Odpadají náklady na motouz nebo síť potřebnou k zavázání balíku při technologii lisování. Délka řezanky se nastavuje rychlostí vkládání materiálu do řezacího ústrojí bubnovým vkladačem, který současně obsahuje detektor kovu jež chrání řezací ústroji před vniknutím kovových předmětů. Změna může být stupňovitá či plynulá. Druhou možností změny délky řezanky je změna počtu nožů na bubnu. Nejčastěji má řezačka ve výbavě dva typy bubnů – jeden pro kukuřici a druhý pro ostatní pícniny. Podle sklízené plodiny se pak použije daného bubnu. Při sklizni kukuřice se zapojuje do činnosti drtič semen (Corn Cracker). Drcením se zlepšují konzervační podmínky při silážování kukuřice s obsahem téměř zralého zrna a jeho stravitelnost.
Z hlediska použití sklízecích řezaček mají největší podíl řezačky samojízdné s bubnovým řezacím ústrojím. Připojení různých adaptérů (řádkový adaptér pro kukuřici, univerzální adaptér na kukuřici – Kemper, adaptér pro tenkostébelnaté plodiny a sběrací adaptér) dává řezačce velkou univerzálnost. Lze ji přizpůsobit pro sklizeň tenkostébelné i tlustostébelné píce a sklizeň kukuřičných palic. Tím se stala samojízdná sklízecí řezačka univerzálním strojem pro sklizeň širokého sortimentu pícnin včetně možnosti zvolit si libovolnou technologii konzervace píce. Samojízdné řezačky jsou pro svoji vysokou výkonnost vhodné pro podniky služeb a zemědělskou velkovýrobu. Bohužel jsou energeticky i organizačně velmi náročné, takže jsou stále více vytlačovány z tenkostébelných pícnin sběracími vozy s velkým ložným prostorem. Pro sklizeň kukuřice na siláž však nemají v žádném stroji konkurenta.
Sběrací vozy
Sběrací vozy jsou určeny pro sběr, nakládku pořezání a dopravu tenkostébelnaté píce a slámy ležící na řádcích, a to v zeleném i zavadlém stavu. Jedná se většinou o traktorové návěsy s tandemovou nápravou a objemem ložného prostoru až 70 m3. Sběrací návěsy vzhledem k tomu, že řežou píci na krátkou řezanku, nahrazují v poslední době sklízecí řezačky při sklizni tenkostébelnatých pícnin jak v zeleném, tak v zavadlém stavu. Jsou řešeny jako dvě modifikace, a to bez rozebíracích bubnů a s rozebíracími bubny, většinou jsou univerzální, které se nechají na uvedené modifikace snadno přestavit. Pokud je traktorový sběrací návěs vybaven rozebíracím ústrojím je často označován jako sběrací krmný vůz. Toto řešení umožňuje na malých farmách přípravu denního zeleného krmení jen jedním pracovníkem, kdy na předním tříbodovém závěsu traktoru je zavěšen čelně nesený rotační žací stroj a v zadním závěsu je připojen sběrací krmný vůz.
Stroj je vybaven plnícím ústrojím bubnovým s pevnými (dříve řízenými) hrabicemi, které mají různě tvarované prsty uspořádané v řadách do šroubovice. Toto uspořádání zaručuje rovnoměrné zatížení plnícího ústrojí bez zbytečných rázů. V dopravním kanálu jsou do cesty materiálu postaveny pevné nože, které zajišťují nařezání nakládané píce. Nože jsou jištěny samostatně, takže při přetížení jednoho nože se vyklopí pouze tento jeden nůž a ostatní nože jsou stále v plném záběru a řežou nakládanou hmotu. Výhodou je menší energetická náročnost při řezání, neboť řezné rychlosti jsou o více než polovinu nižší než u řezaček a posuv materiálu je mechanický. Nevýhodou řezacího ústrojí těchto vozu je délka řezanky (min. 40 mm), která nedosahuje parametrů řezanky získané sklízecí řezačkou (4 – 63 mm). Možným doplňkem těchto sběracích vozů jsou frézovací válce, které jsou umístěny v zadní části vozu a umožňují rovnoměrné ukládání naložené píce do silážního žlabu.
Sběrací lisy
Sběrací lisy sbírají ze shrnutých řádků zavadlý nebo častěji suchý stébelný materiál (píci, slámu, len), dále jej řežou, slisují a svážou do balíků seřiditelné velikosti a slisovanosti. Podle tvaru jsou balíky hranolové a válcové. Řezáním a lisováním se zvýší objemová hmotnost materiálu a úměrně se zvýší využití dopravních prostředků i skladovacích prostor.
Lisy pístové mají pohon přímovratného pohybu pístu odvozen většinou od klikového hřídele nebo ojediněle hydraulicky. Tyto lisy vytvářejí balíky hranolové a jejich provoz je kontinuální bez nutných zastávek pro zavázání balíku. Výhodou je velká slisovanost balíku a jeho pravidelný tvar, který bezezbytku vyplní skladovací prostor. Nevýhodou těchto strojů je jejich vyšší cena oproti lisům na válcové balíky a energetická náročnost.
Lisovací ústrojí složené z pístu a komory lisuje hmotu po určitých dávkách. Lisovací ústrojí má převážně klikový mechanizmus a lisovací komora umožňuje lisovat rovnoměrně balíky, i když se průřez sbíraného řádku mění. Píst se v lisovací komoře pohybuje na kladkách přímočarým vratným pohybem. Na spodním čele pístu je šikmý nůž a dále má píst svislé drážky pro průchod jehel vázacího ústrojí. Stěny lisovací komory jsou opatřeny zpětnými přidržovači, které zabraňují zpětnému pohybu slisované hmoty. Lisovací ústrojí včetně jeho pohonu je chráněno před přetížením automatickou regulací tlaku. Automatická regulace vychází z maximálního tlaku na píst. Tento tlak lze udržovat na požadované úrovni, která také umožňuje i konstantní slisovanost materiálu. Překonávání špičkových tlaků umožňuje v převodu setrvačník s třecí spojkou.
Pro senážování a silážování se používají mnohem častěji lisy na válcové balíky (svinovací lisy). Tyto lisy pracují většinou v nekontinuálním cyklu, kdy po vytvoření balíku v komoře se musí souprava zastavit, balík se musí zavázat a vypustit z lisovací komory. Podle konstrukce lisovací komory jsou lisy s pevnou nebo variabilní komorou. V těchto strojích pak vznikají balíky s tzv. neutuženým a utuženým jádrem. Výhodou obou typů svinovacích lisů je nižší cena a nižší energetická náročnost. Lisy s pevnou lisovací komorou tvořenou ocelovými válci jsou provozně spolehlivé a nevýhoda utužování balíku až po naplnění komory je částečně odstraněna systémem Claas MPS, kdy část válců je na výkyvném ramenu, válce zasahují do komory a začínají utužovat balík mnohem dříve než dosáhne průměru lisovací komory. Pro lisy s variabilní komorou tvořenou pásy je zde ještě další využití, a to při sklizni lnu. Pro zajištění slisovanosti balíků se může balík omotat motouzem nebo zabalit do síťoviny. Především balení do síťoviny je vhodné pro balení senáže či siláže, neboť při následném balení do fólie nevznikají v balíku žádné vzduchové kapsy, především na krajích balíku. Nezakryté hrany balíků můžou tvořit až 15 % celkové plochy balíku. Pokud se při balení vyskytnou vzduchové kapsy, neproběhne fermentace zdárně a výsledná kvalita je špatná. Dalším podmětem pro volbu balení do síťoviny je zkrácení doby vázání až o 50 %, čímž se opět zvyšuje výkonnost stroje. Důležitým faktorem je také snížení následného odrolu při manipulaci při lisování např. sena. Šířky síťoviny jsou 1230 mm, 1250mm a 1300 mm, návin na roli je 2000 m až 3000 m. Některé síťoviny jsou schopny překrýt částečně i strany. Je to například síť Rondoflex 3000 o šířce 1300 mm od firmy RKW, která je vhodná pro lisy John Deere a New Holland.
Skladování píce
Zavadlá píce se získá přirozeným předsoušením na poli na obsah sušiny 30 až 50 %. Při takto předsušené píci se potom můžeme rozhodnout pro různé varianty sklizně. První variantou je sklizeň sklízecí řezačkou a poté naskladnění řezanky stacionárním lisem do vaku. Druhou variantou je slisování zavadlé píce do balíků (válcových nebo hranolových) a jejich následné skupinové balení na stacionární baličce. Tyto dvě varianty jsou vhodné pro podniky s větší výměrou pěstovaných pícnin, nebo pro podniky velkými počty chovaných hospodářských zvířat. Pro malé rodinné farmy je vhodné individuální balení balíků do fólie.
Jestliže se rozhodneme pro výhodnou technologii senážování zavadlé píce nebo silážování zelené píce sklízecí řezačkou, sběracím vozem nebo do válcových či hranolových balíků, nastává problém jak zajistit potřebnou kvalitu takto sklizené píce po celou dobu skladování až do jejího zkrmení. Největším problémem těchto technologií je vytvoření vhodných podmínek pro zdárný proces fermentace, při které vznikne kvalitní krmivo. V současné době jsou klasické žlaby nebo sila nahrazovány kvalitnější, bohužel dražší technologií plnění vaků.
Při uskladnění řezanky, od sklízecí řezačky nebo méně vhodné od sběracího vozu, ve vacích, můžeme využít dvou systémů jejich plnění. Jedná se o lis šnekový (plnění předem), systém Roto Press a lis bubnový (plnění zespoda) při použití systému AG Bag či Euro Bagger. Tyto stroje jsou svou vysokou výkonností vhodné především pro podniky služeb. Píce uskladněná ve vaku (senáž nebo siláž) je dokonale chráněna před okolními vlivy a nevznikají žádné ztráty při skladování i při odebírání materiálu při přípravě krmení. Stacionární lis má příjmový dopravník, který šířkou vyhovuje veškerým dopravním prostředkům. Dávkovací dopravním je vybaven regulací rychlosti posuvu, čímž se zajišťuje rovnoměrné plnění vlastního lisovacího rotoru. Rotor rovnoměrně plní vak a zajišťuje jeho optimální naplnění. Lisovací tlak se nastavuje mezi tělesem stroje a opěrnou zábranou. Regulaci tlaku zajišťují dvě lana navinutá na brzdících bubnech. Při překročení dosaženého lisovacího tlaku se stroj odbrzdí a lis popojede směrem dopředu. K lisu je možné připojit několik průměrů lisovacích komor, takže podle denního odběru lze zvolit odpovídající průměr vaku. Kromě správného plnění vaku je třeba brát zřetel i na správný postup vybíraní krmiva z vaku. Je nutné odhadnou denní odběr a podle toho rozříznout fólii v odpovídající vzdálenosti. Nikdy se nesmí nařezávat vak uprostřed, ale vždy cca 20 – 40 cm od země. Jinak hrozí prasknutí vaku v celé délce, což by vedlo k nenávratnému zničení uloženého krmiva. To hrozí především v případě silážování vlhkého kukuřičného zrna či cukrovarnických řízků.
Kromě skladování stébelnatých materiálu jsou tedy vaky vhodné pro uložení např. vlhkého kukuřičného zrna. Pro tuto technologii je nutné zařadit do linky šrotovník, nejčastěji kladívkový. Výkonnost je poměrně vysoká 20 – 30 t/h a při lisování dochází k dokonalému vytěsnění vzduchu z vaku. Našrotovaná kukuřice se lépe stlačuje a je velmi vhodná pro vysokoprodukční dojnice. Vedle dokonalého narušení zrn šrotováním je třeba zvolit vhodný konzervační prostředek. Pro zvýšení aerobní stability je možné přidat ještě další aditiva. Kromě oddělené technologie, kdy je potřeba mít samostatný šrotovník a plnicí lis, uvedla firma Euro Bagging na trh kombinovaný stroj, který spojuje drcení vlhkého kukuřičného zrna a dalších obilovin přímo s plněním vaku. Je to stroj Grinder Bagger GB6, který má válcový drtič s nastavitelnou hrubostí mletí a díky speciální konstrukci mohou zpracovat i zrno s obsahem sušiny od 60 do 85 %, při poměrně nízké spotřebě energie. Nadrcený materiál je poté mohutným, podélně uloženým šnekem lisován do vaku o průměru 2 m. Kromě zrna může zpracovávat i vedlejší produkty jako jsou cukrovarnické řízky či pivovarské mláto. Je nutné pouze vyměnit násypku. Výrobce udává hodinovou výkonnost od 12 do 20 t/h. Možnost doplnění stroje o aplikátory konzervačních činidel je samozřejmostí.
Pro balení jednotlivých hranolových nebo válcových balíků jsou používány baličky. Mohou být řešené jako nesené na tříbodovém závěsu traktoru, nebo jako přívěsné za traktorem. Tyto baličky lze použít jak přímo na poli, tak u skladu balíků, kde je nižší riziko poškození balící folie při přepravě. V poslední době se vyrábějí i kombinované stroje, kdy součástí lisu je také balička a balík opouští stroj již zabalený a stačí ho pouze dopravit na stanoviště jeho skladování. Baličky se vyrábějí jak pro balení válcových balíků tak pro balení balíků hranolových.
Pro skladování balíků ve velkovýrobních podmínkách je výhodné skupinové balení balíků, které umožňují stroje dánské firmy Pomi ApS Kombi-Pack a Kombi-Pack Super. Na plošinu stroje se ukládá balík, který hydraulicky ovládané čelo plošiny posouvá do ovíjecího rámu zde se balí balíky skupinově tak, že jsou ovíjeny v řadě za sebou, jak jsou postupně vkládány do balícího stroje a takto vznikne vzduchotěsný obal okolo uskladněných balíků. Tento stroj je univerzální, pouhou výměnou ovíjecího rámu získáme baličku pro válcové nebo hranolové balíky. Pro balení balíků se používá speciální strečová fólie, která dokonale přilne k balíku a zamezí přístupu vzduchu k materiálu, čímž se vytvoří optimální podmínky pro zrání siláže či senáže. Samozřejmě, že již při lisování balíků můžeme aplikačním zařízením aplikovat do lisované píce konzervační prostředky pro zajištění správného průběhu kvašení a chemické stability při následném skladování. Dokonalé zabalení je podmínkou správného průběhu fermentace a vzniku chutné senáže či siláže, která bude zvířaty ochotně zkrmována. Fólie jsou navinuté v rolích o šířce 500 nebo 750 mm a návin na roli bývá 1800 – 1500 bm při tloušťce fólie 0,025 mm.
S myšlenkou plnit balíky do vaku přišla na počátku devadesátých let americká firma AG Bag, která je známá svým průkopnictvím v oblasti senážování řezané píce do vaků. Tato firma vyrobila speciální stroje pro balení válcových balíků s označením Flex-A-Tuber 5603 „Ballerina“ a pro hranolové balíky Square Bale Bagger MR 802 „Ballenstar“, které jsou schopny plnit do vaků balíky senáže, sena nebo slámy.
Oproti již známému systému balení jednotlivých balíků samostatně, vhodných spíše pro malé farmy, má tato technologie velmi vysokou výkonnost a naplněný vak má délku až 45 m. Do tohoto vaku se vejde cca 95 velkých balíků, což představuje 70 tun senáže. Při plnění panuje poměrně vysoké pracovní tempo cca 50 – 60 balíků za hodinu, takže jsme schopni naplnit vak asi za 1,5 hodiny. Foliový vak ze speciální folie je předem natažen na stroji a při vlastním plnění se do něho vsunuje balík, následně za strojem se folie smrští a dokonale obsáhne balík. Obsluhu stroje zvládne jeden člověk, který stačí zakládat balíky čelním nakladačem do plničky a pomocí dálkového ovládání řídí chod plničky.
Stroje „Ballerina“ i „Ballenstar“ jsou vhodné pro velké podniky a zejména pro podniky služeb především díky vysokému výkonu stroje, který zajišťuje nízké náklady na zabalení jednoho balíku. Výrobce udává rentabilitu provozu již od 1000 balíků za rok při plnění válcových balíků a 2000 balíků za rok při plnění hranolových balíků. Ekonomicky příznivě se jeví použití této technologie také ve srovnání s výstavbou nových skladovacích kapacit. A co je asi nejdůležitější z hlediska kvality krmiva je prakticky bezztrátové uložení materiálu, které při dodržení technologického postupu zajistí vysokou jakost krmiva po celou dobu skladování až do zkrmení posledního balíku z vaku.
V tabulce je uveden přehled jednotlivých technologií sklizně a konzervace z hlediska nákladů na 1 q siláže či senáže. Podle uvedených údajů patří mezi ekonomicky nejvhodnější řešení sklizeň sklízecí řezačkou a následné skladování v polním žlabu, silážní věži či ve vaku. Jako nejdražší vychází varianta balení hmoty do válcových balíků a jejich následné ovíjené fólií.
Precizní zemědělství pro pícniny
Skutečnost, že prostředí obdělávaných pozemků je rozdílné metr po metru je známá již mnoho let. Nicméně v této době neexistovaly technologie, které by dovolovaly tyto myšlenky prakticky využít. Samozřejmě, že kromě doplňování hnojiv podle aplikačních map (vytvořených na základě mapy zásobenosti půdy), je nutné znát odezvu pozemku na tuto dělenou aplikaci. Tuto informaci nám poskytne výnosová mapa. U sklízecích mlátiček je osazení výnosovým čidlem již poměrně rozšířené a nyní proniká i do strojů pro sklizeň pícnin.
Poměrně značná pozornost byla věnována také možnosti mapování okamžitého výnosu a následné tvorby výnosových map při sklizni píce sklízecí řezačkou. I zde je dnes známo a vyzkoušeno několik funkčních systémů. Z technického hlediska se nabízí několik možností získávání údajů o okamžité průchodnosti materiálu sklízecí řezačkou, ze kterých lze následně vytvořit výnosovou mapu.
V roce 1993 byl například sledován příkon na poháněcím hřídeli metače a příkon pohonu řezacího bubnu, vkládacích válců a řádkového kukuřičného žacího adaptéru zároveň. Bylo zjištěno, že mezi okamžitou průchodností materiálu strojem a oběma těmito sledovanými hodnotami (příkonem metače a příkonem základní jednotky) existuje dobrá závislost.
Jinou možností měření okamžitého výnosu je měřit mezeru mezi horními a spodními vkládacími válci vkladače sklízecí řezačky. Tato technika může být použita pro každý typ sklízecí řezačky, protože každá z nich stlačuje válci vkladače řezaný materiál před vstupem do řezacího ústrojí. Další použitelnou metodou je měření průchodnosti pomocí nárazové desky umístěné v odhazové koncovce sklízecí řezačky. Také lze měřit tloušťky vrstvy sklízeného materiálu v odhazové koncovce sklízecí řezačky. Bohužel není mapování výnosů pícnin sklízecí řezačkou rozšířeno v takové míře, jako mapování výnosů při sklizni obilnin.
Výrazná snaha po zavedení techniky pro mapování výnosů při sklizni je však patrná i u dalších pěstovaných plodin. Jsou známy systémy pro mapování výnosu při sklizni pícnin žacím strojem (Kumhála et al., 2001). Jejich princip práce může být založen na vážení překládacího dopravníku během práce stroje, na zjišťování okamžitého příkonu čechracího rotoru čechrače žacího stroje nebo na měření hybnosti materiálu vycházejícího z čechrače pomocí nárazové desky (Kumhála et al., 2002, 2003, 2004).
Metodou mapování výnosů vhodnou pro různé plodiny se ukazuje být také vážení odvozních prostředků nebo sběracích lisů. Myšlenka, na které je princip práce těchto metod založena, je poměrně jednoduchá. Její praktická aplikace s sebou nicméně přináší některé problémy technického i organizačního charakteru. Technické problémy souvisejí především s odrušením různých nepříznivých vlivů při práci strojů (chvění v důsledku práce motoru traktoru, v důsledku přejezdu terénních nerovností atd.).
Z hlediska precizního zemědělství má v sobě každá informace týkající se pozemku potenciál poskytnout místně proměnnou informaci, která může pomoci při rozhodnutích o obdělávání pozemku.
Závěr
Neustále vzrůstající ceny vstupů nutí zemědělce k úsporám a tak hledají stroje s co nejmenšími provozními náklady. Snížení průměrných nákladů se dá dosáhnout vysokou výkonností strojů, které mají velké roční využití. Cestou této strategie je zvyšování pracovních rychlostí strojů, která však má svá omezení související se správnou činností pracovního ústrojí, kdy musí být respektovány určité kinematické principy. Druhou cestou zvyšování výkonnosti je tedy zvětšování pracovních záběrů. Tato cesta se ukazuje jako účinná a mnozí výrobci na tento trend rychle zareagovali.
Další snahou je samozřejmě zvyšování kvality píce při sklizni a především pak při jejím uskladněním až do jejího zkrmení. Jako nejlepší postup z hlediska dodržení vysoké kvality se jeví uskladnění senáže či siláže ve vaku, kdy při dodržení technologického postupu dochází k zanedbatelným ztrátám na uskladněné píci při za chování její vysoké kvality. Snižování energetické náročnosti souvisí potom s používanými materiály a principy strojů. Výsledkem je používání např. rotačních žacích strojů diskových, které mají oproti svým bubnovým protějškům nižší spotřebu energii. Tato skutečnost je při dnešních cenách pohonných hmot velice důležitá. Zvyšování provozuschopnosti souvisí samozřejmě s technickým pokrokem a vývojem v oblasti materiálu a konstrukce strojů. Jak se to konstruktérům a výrobcům daří či nedaří uskutečnit posoudí každý uživatel sám.
