Použití minerálních hnojiv v jarním období by mělo vycházet z používané technologie přípravy půdy. V posledních letech přitom stále více zemědělských podniků přechází na minimalizační technologie přípravy půdy. Zásady hnojení při klasické orbě jsou všeobecně známy. Minimalizační technologie však v oblasti výživy rostlin přinášejí řadu nových prvků a technika hnojení se jim musí přizpůsobit.
Bezorebně oseté půdy se v jarním období prohřívají pomaleji než půdy orané a především mineralizace živin z půdní organické hmoty je proto pozvolnější. Pokud jsou jarní měsíce chladnější a srážkově nadprůměrné, dochází k intenzivnějšímu uvolňování rostlinných živin z nezorané půdy často až v druhé polovině května. Odborníci proto doporučují včas aplikovat jarní dávku dusíku, zejména po horších předplodinách.
Pokud na ošetřovaném poli zůstává v horních vrstvách půdy větší množství posklizňových zbytků, zejména slámy obilnin nebo kukuřice, jsou k jarnímu přihnojení vhodná pevná hnojiva, nejlépe v podobě kuliček. Jejich použití je efektivnější, protože tento způsob aplikace brání tomu, aby se část aplikované látky zachytila na rostlinných zbytcích a zůstala nevyužita. Ve formě kuliček se snadněji dostane do půdy a poslouží tak ke kořenové výživě.
Hnojiva podle srážek
Nejvhodnějším hnojivem pro jarní přihnojení bezorebně setých porostů ozimých obilnin je ledek vápenatý, který působí rychle, obsahuje rostlinami dobře využitelný dusík a vápník.
Ledek vápenatý se používá především k porostům po horších předplodinách a při rychlém nástupu vegetace, zvláště tedy při brzkém nástupu jara. Neklade přitom žádné zvláštní požadavky ohledně množství srážek a dobře účinkuje i při jejich relativním nedostatku. Jeho nevýhodou jsou vyšší náklady než při použití jiných dusíkatých hnojiv. Většinou se aplikuje v dávce do 30 kg na hektar ošetřované půdy. Nejběžněji se pro jarní přihnojení využívá ledek amonný s vápencem nebo dolomitem, jehož použití je méně nákladné. Avšak ke své dobré aplikaci vyžaduje dostatek srážek, aby se aplikovaný dusík dostal až ke kořenům rostlin. Vhodným hnojivem pro sušší jaro je naopak dusičnan amonný.
Regulace přeměn dusíku v půdě
Jak již bylo zmíněno, dusík patří mezi látky, jejichž obsah v půdě je podmíněn řadou citlivých faktorů. Na druhou stranu právě hnojení dusíkatými minerálními hnojivy představuje jedno z největších rizik z hlediska ochrany životního prostředí, zejména pokud jde o ochranu spodních vod a vodních zdrojů.
Zvláštní pozornost si přitom zaslouží proces regulace přeměn dusíku v půdě. Cílem doporučovaných metod hnojení je zlepšení výživy rostlin dusíkem a zároveň omezení rizik znečištění vody a ovzduší. V tomto případě se opět pozitivně projevily minimalizační technologie, používané zejména při obnově lučních porostů. Na orných půdách významně omezuje obsah dusíku zařazení meziplodin po sklizni hlavní plodiny. Množství dusíku v půdě v takovém případě většinou nepřesahuje 20 kg na jeden hektar. Na využití dodaného dusíku rostlinami a dosažení vysokých výnosů pěstovaných plodin měla příznivý vliv dobrá zásoba živin v půdě.
Podpovrchové hojení
S minimalizačními technologiemi přípravy půdy úzce souvisí také metoda podpovrchové aplikace hnojiv, která přináší největší efekt po víceletém používání techniky bezorebného setí, kdy navíc na poli zůstává větší množství posklizňových zbytků.
Význam podpovrchového hnojení „k patě“ podtrhuje u minimalizačních technologií také fakt, že porosty zakládané na konci října odeberou v průběhu podzimu většinou jen malé množství dusíku z půdy, a to do 10 kg na hektar. Velký význam pro rychlou a vyrovnanou vegetaci po jarním setí má proto dobrá kvalita osiva, včetně odpovídajícího obsahu živin. Pro podpovrchovou aplikaci hnojení je nejvhodnější hnojivo s obsahem fosforu. Příjem fosforu má pozitivní vliv na energetický potenciál a metabolismus rostlin. Pokud je na jaře chladnější počasí, příjem fosforu výrazně klesá.
Podpovrchová lokální aplikace hnojiv je ve srovnání s plošnou aplikací výhodnější hned z několika důvodů. Rostliny jsou schopny při podpovrchové aplikaci využít živiny ve větší míře. Tento způsob je efektivnější, protože hnojivo se může podávat v menším množství. Živiny navíc mají bezprostřední přístup ke kořenům rostlin. Díky tomu, že živiny jsou aplikovány pod povrchem, jejich využitelnost rostlinami je méně závislá na povětrnostních podmínkách. Tato technika rovněž omezuje imobilizaci živin půdními mikroorganismy. Mezi další přednosti této techniky patří omezení ztrát únikem amoniaku po aplikaci dusíkatých hnojiv s amoniakálním a amonným dusíkem, pomalejší nitrifikace amonného dusíku z hnojiv a nižší ztráty vzniklé vyplavením nitrátů, možnost společné aplikace mikroprvků s makroprvky a vytvoření vhodné půdní reakce pro jejich příjem rostlinami, lepší využití fosforu a stopových prvků na karbonátových půdách a především lepší zvládnutí jarních prací při pozdním nástupu jara.
