Pro zemědělství je půda především stanovištěm pěstovaných rostlin, prostředkem k výrobě potravin rostlinného původu, krmiv pro hospodářská zvířata, ale i surovin pro nepotravinářské využití.
Půda je neobnovitelným přírodním zdrojem, je charakteristickou složkou krajiny. Je to nejsvrchnější porézní vrstva pevné zemské kůry, která je složena z minerálních částic různé velikosti, živých organizmů, odumřelých zbytků a organických látek v různém stupni rozkladu a syntézy a je prostoupena vodou a vzduchem. Je to složitý heterogenní polydisperzní systém, který se působením vnitřních a vnějších činitelů neustále mění.
Při hospodaření na půdě by mělo být trvale v popředí zájmu uchování úrodnosti půdy a jejích ekologických funkcí.
Podle údajů MZe ČR bylo v roce 2002 na našem území 4 273 000 ha zemědělské půdy. Z této výměry činil podíl orné půdy 71,81 %, což představuje vysoký stupeň zornění půdy, díky kterému se Česká republika řadí na přední místa v Evropě. Průměrný podíl orné půdy na zemědělské půdě v zemích Evropské unie činí 52 %. S tím souvisejí i nároky na zpracování půdy v našich podmínkách. Protože zpracování půdy představuje mechanické zásahy do půdy spojené s vysokou energetickou náročností, jsou technologie zpracování půdy předmětem soustředěné snahy o snižování spotřeby nafty a snižování pracnosti. V neposlední řadě se také snažíme zlepšovat půdní vlastnosti a chránit půdu před větrnou a vodní erozí.
Systémy a postupy zpracování půdy a zakládání porostů jsou v posledních letech podrobovány kritické analýze s cílem zvýšit úroveň péče o půdní prostředí a zlepšit podmínky pro tvorbu výnosu plodin, omezit nežádoucí poškozování půdní struktury, omezit erozi půdy i kontaminaci podzemní i povrchové vody snadno pohyblivými formami živin. Tyto i další přínosy jsou očekávány od ochranného zpracování půdy. Kromě snahy o zlepšování péče o půdu a porosty plodin je významnou motivací zvýšeného zájmu o ochranné technologie úsilí o snižování nákladů na zpracování půdy. Vzhledem k vysoké energetické náročnosti konvenčního zpracování půdy s orbou mohou zjednodušené postupy zpracování půdy, založené na mělkém kypření, přispět ke snížení nákladů na jednotku produkce, jestliže při jejich uplatňování nedojde k výraznějšímu snížení výnosů plodin.
Zpracování půdy v systémech úsporného zpracování půdy se podle různých autorů nazývá konzervační, ochranné, minimální či půdoochranné zpracování půdy.
Sommer a Zach (1990) uvádějí, že půdoochranné technologie jsou založeny na dvou základních myšlenkách:
1. Je to redukce intenzity běžného (konvenčního) zpracování půdy co do způsobu (hloubky) a počtu mechanických zásahů do půdy. Při tom se využívají různé způsoby bezorebného zpracování půdy.
2. Jde o ponechání zbytků rostlin (reziduí) na povrchu půdy, nebo jen mělce zapravených do ornice. K tomu se především využívají posklizňové zbytky plodin (sláma) nebo umrtvená nadzemní biomasa strniskových meziplodin.
Více jak tisíc let mělo zpracování půdy orbou v Evropě dominantní postavení. Teprve v 60. a 70. letech 20. století začaly být některé pozemky úspěšně obhospodařovávány bez orby, přesto ještě na počátku 90. let si orba zanechala své výsostné postavení při zpracování půdy. Odborné diskuse na téma orat či neorat byly v této době založeny spíše na emocích než na podstatných faktech. Teprve během 90. let se změnila situace a začalo se s hlubším výzkumem technologií zpracování půdy bez orby. Hlavním podmětem k tomuto kroku byl rostoucí ekonomický tlak na zemědělství, nezanedbatelný výčet předností zpracování půdy bez pluhu a lepší použitelnost technologií přípravy půdy a setí. Dnes je sice stále velký podíl orné půdy zpracováván orbou radličnými pluhy, ale současně také stoupá podíl orné půdy, na které se uplatňují moderní způsoby zpracování bez orby.
V běhu času se změnila otázka „orat či neorat“ na otázku týkající se nalezení optimálního systému zpracování půdy, popřípadě nalezení optimální intenzity zpracování půdy. To znamená, že na místo orby musí přijít systém zpracování půdy, který ji bude schopen nahradit, při zachování příznivého vlivu na půdu a samozřejmě při nesnížení výnosu plodin. Dnes je asi nejdůležitější získat odpověď na otázku: „Jaká úroveň zpracování půdy je nutná, abychom hospodárně získali optimální výnos?“ Je nutné podotknout, že cíl optimálního zpracování půdy není dosažení nejvyššího výnosu, ale dosažení co nejmenších jednotkových nákladů pro producenta. Různé příklady postupů zpracování půdy v závislosti na intenzitě jejího zpracování jsou uvedeny na obr. 1.
KTBL (1993), Brenndörfer (1994), Brunotte et al. (1996), Sommer (1997) a Köller et Linke (2001) používají pro označení postupů zpracování půdy, které zahrnují různou hloubku, intenzitu i odlišný způsob kypření půdy a zacházení s rostlinnými zbytky následující třídění:
Konvenční zpracování půdy založené na každoročním zpracováním půdy radličnými pluhy, kdy dochází k zapravování rostlinných zbytků a plevelů do půdy. Půda se pluhem drobí, mísí, kypří a obrací. Předseťová příprava a setí se uskutečňuje buď v oddělených operacích, nebo se operace předseťové přípravy a setí spojují. Při oddělených operacích se pro předseťovou přípravu půdy využívají především kombinátory. Pro spojené operace předseťové přípravy půdy převládá využívání strojů s poháněnými pracovními nástroji ve spojení se secím strojem. Při setí je možné použít radličkové secí botky s tupým úhlem vnikání do půdy.
Konzervační (ochranné) zpracování půdy bez orby, kde není používán pluh a orba je nahrazena mělkým kypřením bez obracení zpracovávané vrstvy půdy. Základním strojem je zde kypřič, u kterého mohou být voleny různé pracovní nástroje kypřičů v závislosti na různém stupni zapravení rostlinných zbytků či jejich ponechání na povrchu půdy. Rostlinné zbytky zůstávají na povrchu půdy a v povrchové vrstvě. Povrch půdy by měl být pokud možno celoročně pokryt rostlinnou biomasou.
Přímé setí, kdy odpadá jakékoliv zpracování půdy a setí se uskuteční přímo po sklizni hlavní plodiny. Odpadá tedy jakýkoliv předchozí mechanický zásah do půdy. K zakládání porostů se používají speciální secí stroje, které jsou schopny zapravit osivo do nezpracované půdy. Při přímém setí se také v daleko větší míře využívají herbicidy k boji proti plevelům.
Jinou terminologii hlavních skupin technologií ochranného zpracování půdy vycházejícího z klasifikace Soil Science Society of America uvádějí Baker, Saxton et Ritchie (1996):
Conservation-tillage (ochranné zpracování půdy) zahrnuje různé způsoby zpracování půdy bez orby i přímé setí do nezpracované půdy. Významným znakem je, že nejméně 30 % povrchu je pokryto rostlinnými zbytky.
Minimum-tillage (minimální/redukované zpracování půdy) se vyznačuje minimalizací operací při zpracování půdy.
No-tillage (bez zpracování půdy). Ekvivalentem je označení direct-drilling případně zero-tillage. Půda se před setím vůbec nezpracovává, seje se speciálním secím strojem a na povrchu půdy zůstává 80 – 100 % rostlinných zbytků.
Strip-tillage (zpracování půdy v pásech), je označení technologií pro zpracování půdy v úzkých pásech, do nichž se ukládá osivo. Mezi jednotlivými pásy je půda nezpracovaná.
Ridge-tillage/Ridge-till (zpracování půdy s vytvořením hrůbků). Tento systém je vhodný pro pěstování širokořádkových plodin, jako například kukuřice, kdy hrůbky mohou na poli zůstat i několik sezón a využijí se při pěstování monokultur.
Pro zpracování půdy a pro setí (nebo sázení) se začíná užívat souhrnné označení zakládání porostů rostlin. Ve starších pramenech se můžeme setkat i s jinými názvy, které se již nepoužívají. Příkladem je Chemical-ploughing (chemická orba), kdy se funkce orby, zejména její vliv na potlačování plevelů dosáhlo aplikací agrochemikálií, především totálních herbicidů.
Konvenční zpracování
Pro konvenční zpracování půdy je v našich podmínkách typické každoroční opakované kypření a obracení ornice radličným pluhem. Jedná se o tradiční postupy založené na využívání časového odstupu mezi operacemi základního a předseťového zpracování půdy (potlačování plevelů, dostatečné přirozené slehávání půdy v době mezi orbou a setím). V dnešním pojetí však zahrnujeme do konvenčního zpracování půdy i v současné době běžné spojování pracovních operací, například spojení orby s drcením hrud nebo podpovrchovým utužením půdy, spojení operací předseťové přípravy půdy či spojení předseťové přípravy půdy se setím.
Konvenční zpracování půdy s orbou, jako stěžejní operací, je dlouhodobě ověřeno a jeho využívání je motivováno snahou o výnosovou jistotu i při méně příznivém počasí. Orba zajišťuje „čistý stůl“, zapravuje rostlinné zbytky předplodiny i vytvořenou rostlinnou hmotu meziplodin. Tím, spolu se zaklopením vzešlých plevelů a vzešlého výdrolu předplodiny, se připraví podmínky pro bezproblémové setí, ne ovšem vždy. Problémy vznikají se setím do hrudovité ornice po seťové orbě na těžkých, obtížně zpracovatelných půdách. S orbou za nepříznivých podmínek je spojena nadměrná spotřeba nafty a ztráta času, což společně představuje nežádoucí růst nákladů. Při orbě za vlhka se zhutňuje dno brázd, a to přispívá k tvorbě zhutnělé vrstvy s nepříznivými fyzikálními vlastnostmi půdy v podorničí. Zaklopení rostlinných zbytků do půdy zvětšuje riziko eroze nakypřené půdy.
Orba, obdobně jako jiné způsoby hlubšího kypření půdy, uvádí zpracovávanou část ornice do nestabilního stavu, kdy je půda velmi málo odolná vůči stlačování při přejezdech mechanizačních prostředků. Vytváří se paradoxní situace: orbou se nakypří půda, často zhutnělá po sklizni předcházející plodiny. Za cenu vysoké spotřeby energie se však vytvoří situace, která přispívá k rychlému návratu půdy do nepříznivého stavu, pokud nedodržujeme zásadu minimalizace přejezdů po nakypřené půdě, zvláště při vyšší půdní vlhkosti.
Ochranné zpracování
Ochranné (konzervační) způsoby zpracování půdy mají především za cíl udržet a rozvíjet v půdě všechny procesy vedoucí k zabezpečení půdní úrodnosti a současně vytvářet vhodné půdní prostředí pro růst a vývoj polních plodin.
Dalším důležitým poznatkem pro používání konzervačních technologií zpracování půdy byl poznatek, že intenzivní zpracování půdy zhoršuje půdní strukturu (Köller, 1993). Zvýšená mineralizace při prováděné orbě pluhem vede k odbourávání organické složky půdy se všemi negativními následky, který tento jev vyvolává. Krause a Wieneke (1978) uvádějí, že obsah organické složky v půdě na daném pozemku klesl po 40 letech intenzivního zpracování půdy z počátečních 3,5 % na sotva 1,5 %. Průběh poklesu obsahu humusu znázorňuje graf 1.
Charakteristickým znakem půdoochranných technologií zpracování půdy je ponechání zbytků předplodin nebo biomasy meziplodin na povrchu půdy nebo pouze mělké zapravení těchto rostlinných zbytků do půdy. Johnson (1998) definuje půdoochranné (konzervační) zpracování půdy jako systém, při kterém po zasetí plodiny zůstává nejméně 30 % povrchu půdy pokryto rostlinnými zbytky. Rostlinné zbytky na povrchu půdy a v povrchové vrstvě půdy přispívají k omezení vodní a větrné eroze půdy. Wischmeier a Smith (1978) uvádějí, že každé zvýšení pokryvnosti půdy o 10 % sníží erozi půdy o 20 %. Shrnutím poznatků několika autorů lze konstatovat, že pokrytí dvaceti až třiceti procent povrchu půdy snižuje vodní erozi o 50 % až 90 % v porovnání s holým povrchem půdy.
Ochranné zpracování půdy je založeno na těchto základních principech:
Záměrným využíváním zbytků předplodin a biomasy meziplodin na povrchu půdy a v povrchové vrstvě ornice se půda chrání před vodní a větrnou erozí, před rozplavováním strukturních agregátů, před neproduktivním výparem vody a přehříváním půdy v letním období.
Prodloužením období, po které je půda pod rostlinným krytem, se snižuje riziko vyplavování snadno pohyblivých forem živin, především dusíku do spodních vod. Postupy konzervačního zpracování půdy jsou spojeny se širším využíváním meziplodin, které využívají zbytek dusíku v půdě po předchozí plodině a váží jej ve své biomase.
Redukovat intenzitu základního zpracování půdy bez obracení zpracovávané vrstvy půdy se snahou o dosažení stabilní půdní struktury.
Ponechat rostlinné zbytky předplodin a meziplodin blízko povrchu půdy nebo přímo na povrchu půdy. Při tomto cíleném využívání většího množství rostlinných zbytků hovoříme o výsevu do mulče.
Snižuje se spotřeba nafty a práce, čímž se může dosahovat příznivějších ekonomických ukazatelů u postupů zpracování půdy.
Jednoduše lze říci, že pro využití konzervačních technologií zpracování půdy jsou důležité tyto přednosti:
Redukce eroze půdy.
Úspora práce a nákladů na zpracování půdy.
Zvyšování plošné výkonnnosti a produktivity práce.
Eliminace škod na půdní struktuře.
Hospodaření s rostlinnými zbytky v postupech úsporného zpracování
Pokryv půdy rostlinnými zbytky – mulčem sehrává obdobnou úlohu jako zapojený porost plodin. Za hlavní účel mulče se považuje ochrana půdní vyspělosti (drobtovitá struktura), zabránění slití a kornatění půdy, a tím snížení výparu půdní vody. Mulč snižuje i kolísání půdní teploty, působí na zvýšení mikrobiální činnosti v horních vrstvách ornice, potlačuje růst jednoletých plevelů, podporuje tvorbu jemného kořání rostlin v povrchové vrstvě ornice. Ochrání půdu před destrukcí vlivem dešťů, povrchovým odtokem vody i odnosem větrem, celkově uchovává a zlepšuje její agrofyzikální a biologické vlastnosti.
Využití mulče v ochranném způsobu zpracování se různí podle způsobu hospodaření s rostlinnými zbytky. V každém případě musí být půda pokryta mulčem minimálně nad 30 % její plochy.
Rozlišují se tři základní varianty ochranného způsobu zpracování, kde podstatnou roli sehrává mulč – mulch-till, ridge-till a no-till.
1. Povrchové zpracování půdy s mulčem (Mulch-till)
Po sklizni předplodiny zůstávají posklizňové zbytky na povrchu půdy a jsou mulčovačem rozprostřeny po povrchu. Pak následuje mělké zpracování kypřiči, talířovými podmítači aj. Po tomto zpracování je 30 – 60 % povrchu půdy pokryto mulčem. Další subvariantou je okamžitý úklid slámy po sklizni s následnou podmítkou a setím strniskových meziplodin jako mulče. Meziplodiny jsou ponechány přes zimu (umrtvení porostu mrazem) nebo jsou umrtveny chemicky.
2. Zpracování půdy do hrůbků (Ridge-till)
Je to technologie především pro plodiny pěstované v širokých řádcích. Seje se speciálním secím strojem na upravený vrchol hrůbků. Posklizňové zbytky jsou umístěny na spodku hrůbků a kryjí ze 40 – 70 % povrch půdy. Ochrana proti plevelům je zajišťována chemicky nebo i mechanickou kultivací, přičemž jsou hrůbky současně obnovovány.
3. Technologie setí do nezpracované půdy (No-till)
Půda je neporušena od sklizně do setí následné plodiny. Setí se provádí uložením osiva do půdy speciálními secími stroji s rozrušením povrchu do 25 % plochy. Po zasetí zůstává 80 – 90 % povrchu půdy pokryto rostlinnými zbytky. Ochrana proti plevelům je primárně zajišťována chemicky. Jako mulče se využívá především posklizňových zbytků předplodiny (sláma řepky, luskovin) nebo i na erozně ohrožených stanovištích vyšší strniště předplodin (do max. výšky 0,2 m).
Mulč může pocházet jak z posklizňových zbytků předplodiny, tak z rostlinné biomasy meziplodin především strniskových. Při vytváření ochranného mulče s posklizňových zbytků předplodiny se v podstatě jedná o využití vedlejšího produktu pěstované rostliny – strniště s drobnými rostlinnými zbytky (plevy, úhrabky, aj.), popřípadě rozdrcené (rozřezané) slámy. Výška strniště by se měla pohybovat do max. 0,2 m a drobné posklizňové zbytky (plevy, aj.) by neměly tvořit silné souvislé vrstvy na povrchu půdy. Při mulčování slámou předplodiny je třeba zohledňovat druh plodiny.
Za nejméně vhodné pro nastýlání slámou se považují obilniny. Při rozkladu slámy se uvolňuje z biomasy kromě živin řada organických látek, které způsobují inhibici klíčení zasetých semen a kromě jiného můžou být rostlinné zbytky zdrojem přenosu infekčních chorob. Vzhledem k tomuto nedostatku je lépe slámu obilnin uklidit a využít k mulčování biomasu strniskových meziplodin. Při mulčování slámou obilnin by vrstva mulče neměla být větší jak 50 mm. Při vrstvě vyšší jak 50 mm hrozí nebezpečí osídlení hraboši s možným poškozením porostu vyseté plodiny. Nepříznivé jsou také silné vrstvy plev. Výhodnější je mulč ze slámy luskovin s ohledem na lepší poměry C:N.
Rizika půdoochranných technologií
Po přechodu na systém technologií bez orby se zpracovává mělká vrstva půdy s vysokým obsahem rostlinných zbytků, což může mít nepříznivý dopad na výživu rostlin (pomalejší mineralizace organické hmoty, změna přístupnosti některých živin). Další rizika vyplývají s pozvolnějšího ohřevu půdy v jarních měsících a velké riziko může znamenat zařazení obiloviny po obilovině v osevním postupu. Některá rizika spojená s dlouhodobým využíváním bezorebných technologií se projevují zejména v oblastech, kde se technologie přímého setí a minimálního zpracování půdy používá již několik desetiletí. Škoda (1999) uvádí jisté obnovení zájmu o orbu v USA zejména ve státech Ohio, Illions, Iowa a dalších, především díky špatnému klíčení kukuřice a sóji z důvodu vysoké koncentrace solí v povrchové vrstvě půdy. Známým problémem je hromadění rostlinných zbytků na po vrchu půdy a v povrchové vrstvě ornice u bezorebných technologií, které může vést k produkci mykotoxinů, fytoncidů a dalších sekundárních metabolitů, které vedou k omezení klíčení semen, nebo přenosu chorob, díky mostu vytvořeného právě rostlinnými zbytky. Známé je také riziko přenosu chorob pat stébel, snětí a dalších chorob, zejména při vysokém zastoupení obilovin v osevním postupu. Velmi aktuální otázkou je změna skladby plevelů při přechodu na systémy minimálního zpracování půdy bez orby a její regulace.
Stroje pro mělké kypření půdy
V bezorebných systémech zpracování půdy nalezneme skupiny kypřičů s různým konstrukčním řešením, které vykazují určitou univerzálnost, neboť je lze využít jak v klasických technologiích zpracování půdy s orbou, kde nacházejí uplatnění jako podmítače, tak v systémech bezorebných, kde se využívají pro mělké kypření či opakované mělké kypření. V této skupině se však vyčleňují určité typy kypřičů, které jsou vyvinuty právě pro použití v systémech bez orby a umožňují následné kvalitní založení porostu. Hlavním požadavkem na stroje a strojní soupravy pro mělké zpracování půdy je vysoká plošná výkonnost, která umožňuje dodržet zásadu včasnosti pracovních operací zpracování půdy a setí v optimálních agrotechnických termínech s ohledem na stav půdy a průběh počasí.
Prutové brány
Zvýšené nároky na plošnou rovnoměrnost rozptýlení podrcené slámy po povrchu půdy vedou k používání prutových bran i pro mělkou podmítku na lehkých a středních půdách. Těžké prutové brány Horsch Jumbo se záběrem 8, 12 nebo 15 m a pojezdovou rychlostí až 15 km/h umožňují včasné ošetření povrchu půdy ihned po sklizni plodiny (především po obilnině). S tímto strojem se ošetří povrch půdy šikmo ke směru jízd sklízecí mlátičky, čímž se dosáhne rovnoměrného rozptýlení rostlinných zbytků i v případě že nastavení drtiče a rozmetadla plev sklízecí mlátičky nebylo provedeno s dostatečnou péčí. Na těžších půdách se doporučuje použití těchto bran na již podmítnutém pozemku pro ničení vzešlých plevelů a výdrolu.
Především pro zrovnoměrnění rozptýlení slámy slouží tzv. mulčovací brány, které především zrovnoměrňují rozložení slámy na povrchu a zároveň velmi mělce kypří povrch půdy. Německá firma Köckerling nabízí tento typ bran o záběrech 6, 12 a 18 m. Dosažení rovnoměrnosti plošného rozptýlení slámy má velký význam v úsporných technologiích zpracování půdy.
Stroje s poháněnými pracovními nástroji
Kromě nepoháněných strojů na mělké kypření půdy se v systémech ochranného zpracování půdy používají i stroje s pracovními nástroji poháněnými od vývodového hřídele traktoru. Tyto stroje se s úspěchem používají při předseťové přípravě půdy na středně těžkých a těžkých půdách. Nejčastěji se tyto stroje spojují se secími stroji a vytvářejí tzv. secí kombinace pro založení porostu při jednom přejezdu po půdě.
Pro kypřiče s poháněnými pracovními nástroji (vířivé kypřiče, kypřiče s příčným hřebovým rotorem a kypřiče s příčným nožovým rotorem) je charakteristické to, že při zpracování půdy po předchozím mělkém nakypření nezapravují rostlinné zbytky do půdy, nýbrž je v různé míře promíchávají s povrchovou vrstvou ornice, přičemž část rostlinných zbytků zůstane na povrchu půdy. Využití kypřičů s příčným hřebovým rotorem k podmítce po sklizni obiloviny nebo řepky se v našich podmínkách příliš nepoužívá z důvodu nízké plošné výkonnosti, vysokého opotřebení hřebů a vysoké energetické náročnosti.
Stroje pro hlubší kypření bez obracení půdy
Pro technologie zakládání porostů plodin bez orby, pokud se nezařazuje orba ani po delším období pouze povrchového kypření, jsou určeny kypřiče, které prokypří půdu do hloubky srovnatelné s orbou, s minimálním narušením povrchu půdy a bez vytvoření nerovností. Náhrada orby kypřením bez obracení zpracovávané vrstvy půdy je typická pro postupy půdoochranného zpracování půdy. Používají se různé druhy kypřičů, které zpracovávají půdu do hloubky 30 – 50 cm, bez vynášení zeminy z hlubších vrstev k povrchu půdy. Intenzita kypření je dána typem kypřicích radlic, pracovní rychlostí a vybavením kypřiče drobícím zařízením. Dlátové kypřiče se šikmými slupicemi opatřenými ostřím kypří půdu podpovrchově s minimálním narušením povrchu půdy a ponecháním zbytků na povrchu ornice.
Důležitým parametrem pro kypření ve větší hloubce je vlhkost. Optimální vlhkost je taková, pokud se odebraný vzorek z hloubky kypření působením tlaku rozpadá na menší hrudky. Jestliže podléhá plastické deformaci, tak je vlhkost pro provedení kypřícího zásahu příliš vysoká.
Pro tento způsob kypření se používají mimo jiné kypřiče se šikmo postavenými slupicemi, které zabraňují vzniku výraznější rýhy při kypření půdy. Při kypření se zvedá celý odříznutý blok zeminy, rozlamuje se a drobí. Při zpětném pohybu se proces narušení půdního monolitu od povrchu půdy do hloubky kypření dokončuje. Příkladem stroje pro tento typ kypření je dlátový kypřič Howard Paraplow. Dalším typem kypřiče používaným pro hlubší kypření je Combiplow, který je vybaven úzkými slupicemi s břitem a podřezávacími šípovými radličkami s dláty. Tento kypřič narušuje povrch půdy a rostlinné zbytky na jeho povrchu minimálně.
Posledním jmenovaným kypřičem v této skupině strojů je kypřič pro několikaúrovňové kypření půdy Ecolo-tiger americké firmy DMI, který se osvědčil i v podmínkách ČR. Vyvinut byl původně pro využití v systémech bez orby, úspěšně uplatňovaných v USA a Kanadě již několik desetiletí. Hlavním znakem tohoto stroje je, že půda je postupně kypřena do narůstající hloubky. Nejprve dochází k mělkému zpracování půdy talířovými pracovními nástroji, pak následují dláta, která zpracují půdu do hloubky 25 cm. Poslední řada pracovních nástrojů je tvořena dláty s bočními křídly, která zasahují do hloubky 45 cm.
Několikaúrovňové kypření půdy uskutečněné při jednom přejezdu soupravy má tyto výhody:
- tažný prostředek přejíždí po nenakypřené půdě, což chrání půdu před zhutňováním,
- postupné zvětšování hloubky kypření zajišťuje dobré podmínky pro zvětšení objemu půdy při kypření a snižuje riziko tvorby velkých hrud.
Secí stroje pro přímé setí
Při zakládání porostů polních plodin půdoochrannými technologiemi se zvyšují nároky na secí stroje. Technika pro setí musí zajistit uložení osiva v požadované hloubce i při stížených podmínkách daných výskytem rostlinných zbytků na povrchu půdy nebo i v hloubce setí. Dalším faktorem je rozdílný odpor povrchové vrstvy půdy vůči vnikání secích botek při zakládání porostů bez klasické předseťové přípravy půdy.
Stroje s kotoučovými secími botkami
Využívají se zpravidla jednokotoučové secí botky postavené šikmo ke směru jízdy. Tím dochází k odsunování rostlinných zbytků stranou a omezení zatlačování rostlinných zbytků pod osivo. Zástupcem těchto strojů je secí stroj John Deere 750 A. Pro zajištění požadované hloubky setí slouží kopírovací kolo u každé botky. Přítlak je regulovatelný až do 2500 N na jednu botku.
Stroje s šípovými řeznými radličkami
U těchto strojů jsou šípové radličky uspořádané zpravidla ve třech řadách a osivo je pneumaticky dopravováno k secím radličkám a je rozptylováno pod proud odříznuté zeminy na rovné lůžko. Zavlačovače a válce upraví zeminu a rostlinné zbytky nad osivem. Rostlinné zbytky proudí kolem slupic a nejsou vnášeny do místa uložení osiva. Zástupcem těchto strojů je secí stroj Horsch Concord CO. Tuzemský výrobce Farmet nabízí stroje Excelent vybavené zavlačovači a válcem.
Stroje s dlátovitými secími radličkami
Dlátové secí botky se využívají u strojů pro přímé setí do nezpracované půdy. Dobře vnikají i do tvrdého povrchu půdy. Ke zlepšení kvality přímého setí s využitím dlátovitých radliček byly vyvinuty rotační zavlačovače. Zástupcem těchto strojů je secí stroj Amazone DMC Primera. Dlátové botky se používají i u strojů, které kombinují setí a tzv. podkořenovou výživu průmyslovými hnojivy.
Stroje pro celoplošné kypření půdy
Tyto stroje kypří půdu nožovým rotorem do hloubky setí a osivo ukládá pod zdviženou zeminu. Zástupcem těchto strojů v našich podmínkách je secí exaktor Horsch SE. Frézovací buben zvedne zeminu i rostlinné zbytky a secí lišta rozprostře pneumaticky dopravené osivo na dno odfrézované vrstvy půdy. Zemina a rostlinné zbytky po dopadu zakryjí osivo, přičemž rostlinné zbytky zůstanou uloženy na povrchu půdy, protože dopadnou na půdu později než částice zeminy.
Stroje pro přesné setí do mulče
Při přesném setí do mulče jsou kladeny zvlášť vysoké požadavky na funkci secích strojů. Vzhledem k setí na konečnou vzdálenost je nutné dodržet požadovanou hloubku setí, vzdálenost osiva v řádcích a zajistit spolehlivé uzavírání rýhy pro osivo při rozdílném odporu povrchové vrstvy půdy a při výskytu rostlinných zbytků. Jedním z technických řešení je použití dvojice talířů před každou secí botkou, které odsunou rostlinné zbytky stranou a zabrání tak uložení osiva na rostlinné zbytky. V našich provozech se můžeme setkat se secími stroji pro přesné setí od firem Gaspardo, John Deere, Kinze a dalších výrobců.
