Problematika údržby melioračních objektů je velmi složitá, protože zahrnuje obrovské množství specifických úkolů. Úkolem melioračních objektů není totiž pouhé odvodnění půd pro intenzifikaci zemědělství, ale v mnoha případech je to i ochrana majetku v rozmanitém vlastnictví a také předcházení lidským tragédiím.
Meliorační objekty zahrnují:
a) stavby k závlaze pozemků,
b) stavby k odvodnění pozemku,
c) stavby k ochraně pozemku před erozní činností vody.
Pokud si budeme pozorně číst Vyhlášku MZe č. 225/2002 Sb. ze dne 17. května 2002, můžeme ve 4. odstavci zjistit, že například: „stavba k odvodnění pozemku je soubor staveb, jejich částí a zařízení odvodňovací soustavy a je tvořena hlavním odvodňovacím zařízením a podrobným odvodňovacím zařízením. Slouží k odvádění nadbytku povrchové a podzemní vody z pozemku, k ochraně odvodňovacího pozemku před zaplavením vnějšími vodami a to podzemním nebo povrchovým odvodněním“.
Hlavní odvodňovací zařízení je soubor objektů, které slouží k odvádění nadbytku povrchové vody a je tvořen zejména otevřenými kanály, což jsou svodné odvodňovací příkopy, záchytné příkopy, suché nádrže k zachycení vnějších vod, přehrážky a objekty sloužící k regulaci, stupně a skluzy.
Stavba k ochraně pozemku před erozní činností je stavba nebo soubor staveb, upravující sklon území nebo zachycující a odvádějící povrchovou vodu a splaveniny stékající po pozemcích nebo zvyšující infiltraci povrchové vody. Stavby jsou tvořeny zejména protierozními příkopy, průlehy, terasami, přehrážkami nebo suchými nádržemi.
Historie může být poučením
Samozřejmě, že naši předkové také výše uvedené objekty již od pradávna stavěli a využívali.
Například odvodňování pozemků krytými drenážemi znali Babylóňané a Etruskové již kolem r. 1900 před Kristem. U nás se velkoplošně a plánovitě tyto objekty budovaly na panství Schwanzenberků kolem roku 1850. První písemné záznamy o zakládání prvních rybníků v českých zemích jsou již z 11. století. Ve 13. století byly již rybníky a vodní kanály běžným příslušenstvím feudálních panství. Karel IV. zřizoval rybníky z prostředků královské komory a nařizoval je stavět i stavům a městům (zde byl sledován především hospodářský užitek).
Budovaly se tzv. strouhy, které byly osami soustavy několika rybníků (například Lánská strouha). Budovaly se stoky, které napájely rybníky vodami z řek a pramenišť (například Opatovická stoka, Zlatá stoka).
Například v roce 1490 převzal Vilém z Pernštejna do zástavy jihočeské panství Hluboká nad Vltavou a ihned začal budovat rybniční soustavu. Hlavním rybníkem této soustavy byl Bezdrev, jehož úkolem bylo zadržovat silný přítok Netolického potoka. Proti povodni byl zajištěn bezpečnostním přepadem a důkladnou a pevnou hrází, která vydržela dodnes. Byl vybudován systém kanálů, které rozváděly vodu Bezdreva do menších rybníků a sádek.
Štěpánek Netolický vybudoval rybniční soustavu na pláni třeboňské, jejíž osou byla Zlatá stoka (45 km dlouhá), která odebírá vodu z Lužnice nad Třeboní. Voda odebraná z řeky Lužnice dodnes protéká krajinou po jejím levém břehu a u města Veselí nad Lužnicí se do ní vrací.
Jakub Krčín z Jelčan a Sedlčan je nejen dalším ze známých stavitelů rybníků (například Rožmberk, Svět, Opatovický a další), ale také stavitel ochranných melioračních staveb (záchytné a odlehčovací kanály). Aby zabránil přívalům řeky Lužnice, převedl její vodu Novou řekou do Nežárky (odlehčovací kanál).
Mnoho nekrytých melioračních objektů bylo našimi předky vybudováno kolem historických obcí, aby zachycovaly a odváděly přívalové srážky nebo vody z rychlého jarního tání. Dneska už obyvatelé těchto obcí asi neznají smysl „terénních překážek“, které se ve svazích nad obcí nacházejí. Podle toho se také k nim chovají a už dávno je nerespektují (zavážejí je stavebními odpady a nepotřebnou horninou).
Povodně totiž nejsou novinkou posledních roků, jak je někdy prezentují média, ale historie zná mnohé ničivé povodně, které se neočekávaně vracejí.
Povodně znovu ukázaly na potřebnost melioračních staveb
Novinkou posledních roků je skutečnost, že se ozývají hlasy po provádění výstavby a údržby melioračních staveb, aby byly eliminovány následky dlouhotrvajících a přívalových srážek.
Karel Klostermann v knize Mlhy na Blatech popisuje jednu běžnou povodeň, zřejmě z roku 1875. V rozhovoru sedláka Jakuba Krušného s Potužákem ukazuje, že sobecké zájmy mohou být příčinou škod, ke kterým by nedošlo, kdyby byl sledován zájem všech: „Vzpírají se vypuštění rybníka Bezdreva, protože by měli velkou škodu na rybách, přinejmenším 80 tisíc by to bylo, kdyby ryby uplavaly. Jenže živlům nezabráníš, brachu …“ Podobný rozhovor se mohl odehrát v Jižních Čechách při povodni v roce 2002 u obce ….
Je patrné, že stavby ovlivňující pohyb vody v krajině (přítok, setrvání a odtok) byly v našich zemích budovány po mnoho staletí. Samozřejmě, že některé již dnes ztratily svoje původní poslání, ale jiné nikoli. Některé vzhledem k zásahům lidí, kteří z různých důvodů jejich význam již nechápali, byly úmyslně nebo neúmyslně zničeny a někde je v této činnosti pokračováno.
Podíváme-li se prostřednictvím literatury ještě jednou do historie a srovnáme používanou mechanizaci pro stavby a údržbu melioračních objektů, zjistíme propastný rozdíl. Pokrok ve všech oblastech lidského konání je patrný. Každá stavba v minulosti vyžadovala manipulaci s horninou a stavebními hmotami (hornina, dřeviny, dříví, kamenivo apod.). Velké množství hornin muselo být vytěženo, přemístěno od budovaného objektu a v některých případech také k budovanému objektu. Na stavbách pracoval velký počet lidí ve velmi složitých podmínkách a při těžké a časově náročné práci, kterou už dnes, díky pokroku v oblasti vývoje a výroby mechanizace, neznáme.
Odjakživa se musela provádět kontrola a následná údržba melioračních staveb. Že se někde tak nečinilo, jsme se přesvědčili v roce 2002 při povodních. To, co bylo vybudováno, se musí nejenom využívat, ale také udržovat a podle potřeby dále zdokonalovat.
Někdy se člověk od přírody odvrací, přestává v souladu s přírodou žít a přestává jí tedy rozumět. Pod vlivem všech vymožeností, které ho obklopují (sdělovací a telekomunikační technika, technický pokrok v oblasti dopravy, vymoženosti elektrospotřebičů, vývoj světelných zdrojů, chemická výroba, genetika …), nabyl přesvědčení, že také přírodu již ovládá.
Je pravda, že jsou vyvinuty materiály, které naši předkové, při stavbě melioračních objektů a rybníků, neznali (například geotextilie, drenáže z umělé hmoty a další stavební materiály). Jsou používány nové technologie stavby hrází, je používána mechanizace, která nesmírně zkracuje čas stavby. Tyto současné vymoženosti však k úspěchu nestačí, pokud nejsou meliorační stavby budovány v souladu se znalostmi a respektováním přírody (horniny, terén, porost).
V příštím příspěvku se dozvíte více o v současnosti používané mechanizaci.
