Již koncem 18. století se mnozí konstruktéři pokoušeli zmechanizovat zdlouhavou a namáhavou práci při kosení pícnin a obilovin. Přelomem v tomto jejich snažení byl rok 1800, kdy si nechal patentovat Robert Meares žací stroj s nůžkovým žacím ústrojím. R. Meares svým originálním řešením ovlivnil další vývoj žacích strojů.
V letech 1826 - 28 sestrojil Patrick Bell žací stroj s nůžkovým žacím ústrojím, který se již dal použít v praxi. Prodával se ještě v roce 1870.
Iniciativa z USA
Od 40 let 19. stol. převzali další iniciativu ve vývoji žacích strojů konstruktéři z USA. žací stroj vlastní konstrukce postavil nejprve McCormick z Chicaga a o několik let později i Husaey z Baltimore. Tyto americké firmy předvedly své žací stroje na světová výstava v Londýně roku 1851 Evropanům a měly velký úspěch. Londýnská výstava se tak stala impulsem k šíření této techniky po Evropě. Několik žacích strojů se dovezlo na přelomu 50 let ke zkouškám i k nám. V dalších desetiletích se u nás daly koupit jak originální žací stroje různých značek z USA, tak i výrobky našich strojírenských továren.
Širšímu uplatnění žacích strojů v praxi bránila jejich vysoká cena, proto je bylo možné vidět jen na velkostatcích. Ještě počátkem 20. století se zemědělcům doporučovalo, aby si žací stroj koupili jen v tom případě, budou - li s ním sekat minimálně 70 ha plochu. Při rozhodování o jeho koupi byl brán zřetel také na to, zda byl v místě dostatek zručných sekáčů.
Nůžkové žací ústrojí
Vývoj žacích strojů se již od pol. 19 století ubíral dvěma směry. Ke konstrukci jednodušších žacích strojů k sečení pícnin a složitějších obilních žacích strojů. U obou typů se však používalo nůžkové žací ústrojí.
Nůžkové žací ústrojí bylo sestaveno s kosy a prstů a napodobovalo práci nůžek. Prsty rozdělovaly porost při sečení na proužky, které kosa ustřihla.
Prsty byly pevně upevněny šrouby k žací liště. Vyráběly se z lisované oceli nebo temperované litiny. Byly opatřeny výřezy v nichž se rychle pohybovala kosa. Vnitřní plocha prstu se vykládala ocelovými kalenými destičkami, aby se prsty brzy neopotřebovaly. Vrchní část prstů vybíhala v jazýček, který kosu chránil.
Kosa byla ocelová tyč, k níž byl nanýtován náležitý počet nožů - žabek - trojúhelníkového tvaru , buď s rovným ostřím (na stříhání) nebo jemně rýhovaným ostřím (na řezání). Rýhované ostří na spodní straně žabky zamezilo uchylování stíhel před ostřím. K sečení trávy se ale nepoužívalo. žabky i vložky v prstech musely být ostré.
Typy žacích lišt
Žací lišty se vyráběly řídké, kde kosa klouzala v horní rovině blíž prstů - vrchní řez. U lišt polohustých a hustých byla kosa uložena níže - spodní řez. Prsty u běžné řídké lišty byly od sebe vzdáleny 3 palce ( 76,2 mm), u polohusté 2 palce (50,8 mm), u husté 1 palce (38,1 mm).
Řídké lišty se používaly ke kosení tvrdé stonkovité trávy. K sečení nízké husté trávy bylo nutné použít hustou či polohustou lištu, protože v řídké liště jemná tráva prokluzovala.
Žací lišta bývala zpravidla umístěna z pravé strany před pojezdovými koly. Tato kola také při svém otáčení uváděla do chodu převody a klikový mechanizmus, k němuž byla na vratném rameni připevněna kosa. Kosa kmitala rychlostí 1,8 - 2,35 m/s, podle zda jel stoj po poli pomalu nebo rychle. U travních žacích strojů bylo kmitání kosy rychlejší. Mechanizmus, který uváděl kosu do pohybu se dal samozřejmě vypnout. Při jízdě po silnici se žací lišta vyklápěla nahoru.
Lehký chod
Při konstrukci strojů se hledaly způsoby, jak ulehčit chod stroje, protože sila tažných zvířat byla omezená. Prokluzování pojezdových kol se zamezilo tím, že se kola opatřila ostruhami. Novější typy žacích strojů se vybavovaly lehčími ocelovými koly s nanýtovanými špicemi, čímž se omezila jejich lámavost. U starších typů žacích strojů se žací lišta opírala o zem na koncích dvěma kolečky, které ji přenášely přes nerovnosti pozemku. Aby bylo tření lišty o zem co nejmenší, nahradily se kolečka klouzavými botkami. Podstatné zlehčení chodu žacího stroje se docílilo použitím kuličkových ložisek a uložením převodů do olejové lázně.
Žací stroje se vyráběly kravské nebo jednokoňské o záběru 3 stopy (107 cm) a 4 stopy ( 122 cm ), pro pár koní nebo volů o záběru 4 stopy (137 cm) nebo 5 stopové (152 cm). žací stroje za traktor se vyráběly se záběrem 6 - 8 stop (183 – 244 cm).
S některými typy travních žacích strojů bylo možné po menší úpravě sekat i obilí. Posečené obilí se ale muselo shrabat do hrstí a ručně svázat. Travní žací stroje byly však nepostradatelné při sekání ležáků, které obilní žací stroj nemohl posekat. Kombinované žací stroje na obilí a trávu byly velmi vzácné.
Ještě po druhé světové válce dominovaly v našich zemědělských podnicích potahové žací stroje, kterých bylo na území ČSR více jak 150 tisíc kusů. Traktorových bylo v té době pouze necelých 1 a půl tisíce. ( Ve výčtu nejsou započteny obilní žací stroje). Kromě potahových a traktorových žacích stojů se používala v praxi ještě cca tisícovka ručně vedených motorových sekaček.
Tuzemský výrobce
Největší českou továrnou na žací stroje byla firma „Knotek a spol.“ v Jičíně, kterou v roce 1880 založili bratří František a Antonín Knotkové. Zpočátku jejich malá továrna vyráběla široký sortiment zemědělských strojů: pluhy, žentoury, mlátičky, secí stroje, řezačky ap. V roce 1888 vstoupil do firmy třetí společník, bratr Josef. Krátce nato bratří Knotkové založili slévárnu šedé litiny. Od roku 1896 se začala továrna specializovat na travní a obilní žací stroje a od roku 1908 také na samovazače. V roce 1923 začala vyrábět i vlastní žabky a protiostří, čímž přestala být závislá na dovozu těchto součástek ze zahraničí. Jičínská továrna „Knotek a spol“ se stala již před I. světovou válkou největší továrnou v Čechách, ale i v celém Rakousku s tímto sortimentem. Byla také velkým exportérem žacích strojů do mnoha zemí světa.
Ing. Ctirad Růžička
zajímam se o samovazače .....foto ...nákres...