Na sklonku osmdesátých let bylo české zemědělství charakterizováno maximální koncentrací výroby, snahou využít veškerou zemědělskou půdu k intenzivní výrobě a poměrně tučnými státními dotacemi. Velkovýrobní zemědělství produkovalo takřka ve všech základních komoditách výrazné přebytky, které se vyvážely převážně do zemí východního bloku.
Po sametové revoluci a zavedení demokratických poměrů se v roce 1989 české zemědělství podobně jako celá národní ekonomika ocitly na rozcestí. Bylo zcela jasné, že masivní přerozdělování, centrální plán a vlastnictví podle vzoru „všichni vlastní všechno a nikdo nic“ nemůže dále existovat. Společenská poptávka si vyžadovala urychlenou hospodářskou reformu s tržně orientovanou ekonomikou.
Specifikem transformace zemědělství se stalo řešení složitých majetkoprávních vztahů. Za prvé bylo nezbytné navrátit zemědělský majetek, který byl vlastníkům odebrán během kolektivizace. Za druhé bylo nutné transformovat zemědělská družstva v subjekty, které budou slučitelné s obchodním zákoníkem. A konečně za třetí bylo zapotřebí privatizovat státní statky a státní půdu.
Důsledkem transformačního procesu je i snížení průměrné výměry hospodářství z téměř 1000 ha na 130 ha. Tím zemědělství sice zčásti ztratilo svoji srovnávací výhodu ucelených hospodářství, avšak na druhou stranu tato skutečnost potvrzuje nastoupení nových trendů rozvoje multifunkčního zemědělství. Drobná a střední hospodářství se stala nezastupitelným prvkem českého venkova a pestřejší vzhled venkova je i pro turisty mnohem lákavější.
Zemědělská výroba produkuje dlouhodobě se ztrátou. Její kumulativní výše od roku 1998 dosáhla 41,5 mld. Kč. Tato ztráta je způsobena jednak výrazným snížením dotací do zemědělství a jednak rozdílným růstem cen zemědělských výrobců v porovnání s cenami vstupů do zemědělství. Česká republika patří mezi země s nejnižšími dotacemi do zemědělství na světě.
Významným způsobem roste produktivita práce v zemědělství. Vyjádřeno ve stálých cenách hrubé zemědělské výroby na pracovníka vzrostla produktivita práce z 203,8 tis. Kč v roce 1989 na více než 375 tis. Kč v r. 1998. Produktivita kapitálu po mírném poklesu v prvních transformačních letech vzrostla na úroveň před rokem 1989.
Transformace českého zemědělství stále ještě není ukončena. Proces přeměny velkovýrobně orientovaného zemědělství na zemědělství plnící především mimoprodukční funkce a zajišťující rozvoj venkova, bude ještě řadu let pokračovat. K výrazným změnám ve struktuře výroby patrně již nebude docházet v produkčních oblastech. Naproti tomu v oblastech horských a podhorských je naprosto nezbytné vytvořit podmínky pro rozvoj extenzivních forem hospodářství, ekologických farem a stále žádanější agroturistiky.
Sklízecí řezačky
Sklízecí řezačka zaujímá dlouhodobě významné místo ve strojně traktorovém parku zemědělského podniku. Svoje uplatnění nachází především v technologiích sklizně pícnin a to jak sklizně píce k dennímu krmení, tak ke sklizni píce konzervované silážováním nebo senážováním.
Na tuto situaci reagují především prodejci, kteří se snaží nabídnout zemědělcům nové stroje s vysokými provozními a technickoekonomickými parametry.
Pícniny jsou velmi důležitým objemným krmivem, které má rozhodující podíl na výrobě masa, mléka a mléčných výrobků. Tomu odpovídají i plochy, na kterých se dnes pícniny pěstují. Celkově tvoří podíl rozlohy pícnin na orné půdě s loukami a pastvinami asi 43 % z celkové rozlohy zemědělské půdy.
Pícniny se sklízejí podle druhu plodiny jednou až pětkrát ročně. Proto musí být sezónní výkonnost strojů na sklizeň píce mnohem větší, než kolik by odpovídalo celkové ploše pícnin. Protože jsou pícniny hmota organická, vyžadují po posečení ještě další úpravu, po které může následovat krmení nebo skladování. Při sklizni je třeba zamezit sklizňovým ztrátám. Jde o objemové ztráty na hmotě, ke kterým dochází neposečením, nesebráním nebo přepadem mimo dopravní prostředek. A jde o ztráty na kvalitě hmoty, jako je např. snížený obsah bílkovin a vitamínů ve hmotě, ke kterým nejčastěji dochází za špatného počasí a při pozdním či předčasném nasazení strojů. Při následném zpracování hmoty, jako je např. silážování, senážování je třeba zamezit konzervačním ztrátám.
Sklizeň píce probíhá téměř po celé vegetační období se špičkami v době prvních sečí - senoseče (květen až červen) a sklizně silážních plodin (září až říjen). Hlavním problémem při sklizni je zmenšit riziko počasí, a tím snížit sklizňové a konzervační ztráty. Toto riziko lze snížit vhodným pracovním postupem. Každý sklizňový pracovní postup se skládá z celé řady mechanizovaných pracovních operací, jež mohou být vykonány různými způsoby, a tedy různými pracovními ústrojími. Při sklizni pícnin přicházejí v úvahu tyto základní pracovní operace : sečení, čechrání, mačkání, lámání, obracení, shrnování, sbírání, řezání, lisování, vázání. Mnohé operace používané i při sklizni pícnin jsou společné i pro sklizeň zrnin a dalších plodin.
Účelem sklízecích řezaček je sloučit operace při získávání porostu ze strniště sečením porostu na požadovanou délku, která by měla být stejná a seřiditelná nebo sběrem z řádků při sklizni slámy po sklízecí mlátičce a naložení řezanky do dopravního prostředku. Řezání příznivě ovlivňuje fyzikální vlastnosti rostlinné hmoty, zejména čerstvé nebo zavadlé. Zvyšuje se její měrná hmotnost, což zlepšuje využití ložných a skladovacích prostorů. Zvyšuje se zároveň její přirozená sypkost a snižuje se soudržnost. To umožňuje mechanickou manipulaci jako je dávkování, míchání, dopravu do žlabu apod. Řezanku je možno účinně zhutňovat, což rozhoduje o úspěchu konzervace silážováním a senážováním. U starší píce se řezáním zlepšuje stravitelnost a omezují se ztráty při zkrmování.
Sklízecí řezačky poskytují nejspolehlivější surovinu pro produkci kvalitní trvanlivé siláže a senáže. Jsou jedny ze strojů používaných pro sklizeň pícnin, které lze použít pro sklizeň vysokostébelnatých plodin (kukuřice na siláž). Mimo sklízecích řezaček je možné při sklizni kukuřice na siláž použít také upravenou sklízecí mlátičku. Pro sklizeň nízkostébelnatých plodin se kromě sklízecích řezaček používají sběrací vozy a lisy. Dokonalé využití vysoké kapacity současných sklízecích řezaček ovšem vyžaduje, zejména u větších dopravních vzdáleností perfektní organizaci sklizně.
Vezmeme-li v úvahu průměrné ceny za práci smluvních podnikatelů a strojních družstev, má sklízecí řezačka význam především při sklizni vysokostébelnatých plodin jako i při sklizni nízkostébelnatých plodin při krátkých (do 3 km) a středních ( do 5 km) vzdálenostech pro velké i malé podniky. Při velkých dopravních vzdálenostech jsou lisy ekonomicky zajímavé jako alternativní nebo doplňkový prostředek sklizně.
Konstrukce sklízecích řezaček
Sklízecí řezačky patří v zemědělství ke strojům s velkým počtem využitých pracovních hodin, ale zároveň patří mezi energeticky nejnáročnější stroje. Konstrukční řešení stroje umožňuje v jednom sledu sekat (popřípadě sbírat), řezat a dopravovat na přívěs většinu stébelných hmot pěstovaných v zemědělství. Od sklízecích řezaček se požaduje stejně kvalitní oddělování porostu jako u žacích strojů a navíc řezaní porostu v proměnlivých délkách částí řezanky v rozmezí 5 - 120 mm.
Sečení se používá při sklizni pícnin na denní krmení, na siláž, k horkovzdušnému sušení a k mechanické dehydrataci. Sběr se používá při senážování, horkovzdušném sušení s předsoušením, při sklizni sena a slámy.
Řezáním píce se zlepší její fyzikální vlastnosti. Řezanka usnadňuje manipulaci, protože zvyšuje sypkost, což je výhodné pro dávkování, míchání a dopravu. Zvyšuje se objemová hmotnost, čímž se lépe využijí dopravní prostředky a skladovací prostory.
Pro sklizeň pícnin je možno použít samojízdnou či traktorovou sklízecí řezačku. Volba závisí především na druhu plodiny a na velikosti sklizňové plochy. Dalším důležitým ukazatelem je výše pořizovacích nákladů stroje a používané sklizňové pracovní postupy.
Sklízecí řezačky je možné rozdělit podle provedení a způsobu použití na:
a) Sklízecí (mobilní) řezačky, které sklízejí (sečou, sbírají) porosty pícnin. Řezanka se odváží velkoobjemovými přepravníky k dalšímu zpracování. Tyto sklízecí řezačky se dále člení podle energetického prostředku a způsobu připojení na :
- traktorové, které mohou být návěsné a nesené,
- samojízdné.
b) Stacionární řezačky, které zpracovávají a dopravují píci sklizenou jinými stroji, například sběracími vozy.
Dále je možno tyto stroje rozdělit podle jejich řezacího mechanismu na:
a) kolové,
b) bubnové.
Řezačky s kolovým řezacím mechanismem se používají u méně výkonných strojů, které bývají nesené na tříbodovém závěsu traktoru. Typickým příkladem je jednořádková sklízecí řezačka na kukuřici. S ohledem na stále se měnící polohu osy otáčení nožového kola a velké setrvačné síly není vhodné konstruovat nožové kolo o velkém průměru. To znamená, že i při velké šířce záběru musí být materiál přiváděn do ústí řezacího mechanismu ve velmi úzkém pásu, což způsobuje ucpávání dopravníků. Kvalita řezu je při velké tloušťce materiálu dobrá, i když není stejná řezná rychlost po celé šířce ústí.
S ohledem na nedostatky řezaček s kolovým i bubnovým řezacím mechanismem s dlouhým bubnem se dnes převážně a u výkonných strojů používají řezačky s bubnovým řezacím mechanismem s krátkým bubnem, které tvoří určitý kompromis mezi oběma krajnostmi v šířce ústí řezacího mechanismu. Proto se někdy také nazývají řezačky univerzální.
Obecně platí, že traktorové sklízecí řezačky se používají pouze při sklizni píce na zeleno s následným zkrmováním v čerstvém stavu. Pro sklizeň s následným silážování či senážováním se používají samojízdné sklízecí řezačky.
Traktorové sklízecí řezačky se podle způsobu připojení k energetickému prostředku člení na návěsné nebo nesené. Skládají se také z rámu, adaptérů, pracovní jednotky a pohonů pracovních mechanismů s jejich ovládáním. Návěsné sklízecí řezačky se používají zpravidla pro sklizeň zeleného krmení a nesené řezačky především pro malé výkonnosti při sklizni kukuřice na menších rodinných farmách. Řezací mechanismus pracovní jednotky může být bubnový nebo kolový. Bubnový řezací mechanismus se používá více u sklízecích řezaček návěsných a naopak kolový řezací mechanismus je čačtěji použitý u sklízecích řezaček nesených.
Samojízdné sklízecí řezačky (s nožovým řezacím mechanismem) jsou řešeny stavebnicově. Skládají se z rámu stroje s kolovým podvozkem, adaptéru pro sklizeň různých plodin, pracovní jednotky, pohonů a ovládání pracovních mechanismů, pohonu pojezdových kol, kabiny s příslušenstvím (včetně kontrolních i ovládacích prvků) a motoru. Pracovní jednotka obsahuje vkladač, řezací mechanismus a dopravní zařízení pro dopravu řezanky.
obrázek 1: Schéma samojízdné sklízecí řezačky
1,2-válce vkladače, 3-protiostří,4-řezací buben, 5-odhazové potrubí, 6-drtící válce, 7-metač, 8-koncovka, 9-klopka, 10-detektor kovů, 11-brousící zařízení.
Kritéria hodnotící práci sklízecí řezačky
Sklízecí řezačky se porovnávají především podle dosahované (skutečné, teoretické) délky řezanky, podle řezného odporu a energetické náročnosti (spotřeby paliva).
Délka řezanky
Jedním z kritérií, podle kterého lze hodnotit práci sklízecí řezačky, je délka řezanky. Rozlišujeme teoretickou (nastavenou) a skutečnou délku řezanky. Skutečná délka řezanky je větší než nastavená délka řezanky.
Řezanka má částice kratší i delší, než je nastavená délka řezanky v určitém rozpětí délek částic. Skutečnou délku řezanky ovlivňuje také stav a vlastnosti řezaného materiálu, stupeň stlačení při vkládání, stav ostří nožů a protiostří, velikost mezery mezi ostřím nože a protiostřím a odklon řezaných stébel od osy směru vkládání. Rozdíl mezi teoretickou a skutečnou délkou řezanky a rozpětí skutečných délek řezanky by měly být co nejmenší.
Teoretická délka řezanky je tedy určena rychlostí vkládání materiálu do nožového bubnu (kola) a počtem řezů (nožů) uskutečněných během jedné otáčky. Prakticky to znamená, že se délka řezanky seřizuje změnou otáček vkládacích válců nebo změnou počtu nožů na bubnu (kole) anebo kombinací těchto dvou veličin. Otáčky řezacího bubnu (kola) se nemění, aby byly zachovány dopravní účinky.
Řezný odpor
Jak již bylo řečeno, u bubnového řezacího ústrojí je poloha osy rotace řešena rovnoběžně s protiostřím - s řeznou hranou ostří. Proto ostří nožů musí při otáčení vytvářet válcovou plochu. Při otáčení bubnu jsou noži postupně oddělovány (odřezávány) části stébel. Odpor řezu je zachycován nepohyblivou částí řezného ústrojí - protiostřím.
Velikost řezného odporu, určujícího příkon pro řezání, závisí nejen na vlastnostech řezaného materiálu (hlavně na vlhkosti, ale také na stupni zralosti plodiny a druhu plodiny), ale i na geometrii nože a protiostří (úhly a stavy ostří) a velikosti mezery mezi nimi. Z vlastností řezacího mechanismu, které mohou ovlivnit řezný odpor to jsou řezné úhly. Za předpokladu přímkového nože mohou vzhledem k jeho poloze k protiostří nastat dva případy - poloha vzájemně rovnoběžná (vyjímečná) nebo šikmá, nejčastěji využívaná. K řezu dochází postupně od začátku řezné hrany do jejího konce. Nůž kromě vnikání do materiálu se po něm smýká.
O řezném odporu rozhoduje také úhel odklonu nože. Uplatňuje se zejména u řezacího mechanismu se šikmými noži a při požadavku dlouhé řezanky, kdy je značně vysoká rychlost vkládání. Úhel odklonu nože způsobuje, že nůž v řezu nebrání plynulému podávání materiálu vysouvaného přes hranu řezného ústí pro následující řez.
Řezání je energeticky velmi náročné. Asi 40 % výkonu motoru spotřebuje řezný odpor. Potřeba příkonu stoupá s klesající délkou řezanky.
Energetická náročnost
Energetickou náročnost sklízecí řezačky je možné vyjádřit součtem příkonu k pohonu pracovních mechanismů, příkonu k pohonu pojezdového mechanismu stroje a ztrátového příkonu.
Příkon k pohonu pracovních ústrojí sklízecí řezačky se skládá z příkonu pro pohon sklízecích mechanismů, podávacího, řezacího a dopravního mechanismu. Příkon je ovlivněn konstrukcí řezačky, technickým stavem, seřízením a vlastnostmi sklízeného materiálu. Příkon k pohonu pojezdového mechanismu závisí na stavu pozemku, rychlosti jízdy a na hmotnosti sklízecí řezačky, popřípadě zásobníku nebo dopravního prostředku. Ztrátový příkon závisí na odporech třecích, ventilačních a hydraulických.
Velikost jednotlivých složek celkového příkonu je velmi variabilní a má následující rozpětí - pro pohon sklízecího mechanismu je třeba 4 až 12 % z celkového příkonu, na podávání a stlačení materiálu 5 až 10 %, na řezání až 40 %, na dopravu řezanky ze stroje 15 až 35 %, na pojezd 22 až 55 % a k překonání ztrát 5 až 10 %.
Ekonomické ukazatele
Náklady na provoz strojů jsou důležitým ukazatelem provozu strojů a souprav a též kritériem pro porovnávání při nákupu nové techniky.
Náklady na provoz strojů mají dvě základní složky, fixní a variabilní, přičemž pro sledování nákladů fixních je výchozí roční časový horizont a pro sledování nákladů variabilních je výchozí vyjádření na jednotku zpracované plochy, množství nebo hodinu práce. Současně s analýzou nákladů ve funkci doby používání stroje je nutné počítat s ročním využitím stroje, neboť je základem přepočtu ročních nákladů fixních na jednotkové a jednotkových nákladů variabilních na roční náklady variabilní.
Celkové náklady [Kč.rok-1] potom tvoří roční náklady fixní a jednotkové náklady variabilní vynásobené ročním využití stroje. Jednotkové náklady celkové [Kč.ha-1] zahrnují podíl ročních fixních nákladů a ročního využití stroje v součtu s jednotkovými náklady variabilními.
Fixní náklady sestávají z nákladů na amortizaci, zúročení vlastního kapitálu v kombinaci s úroky z půjček nebo marží finančního leasingu, nákladů na garážování, pojištění a daně. Tyto náklady jsou nezávislé na ročním využití.
Hlavním kritériem při výběru sklízecí řezačky je, zda stroj využívá zemědělská společnost či soukromě hospodařící rolník, a to jen pro své potřeby nebo pro služby. Zemědělec při úvahách o strategii využívání strojů musí více respektovat biologickou podstatu zemědělské výroby a využití strojů přizpůsobovat agrotechnickým a zootechnickým požadavkům. Z pohledu ročního využití musí hledat kompromis mezi požadavkem na dosažení minimální a větší než minimální roční výkonnosti s požadavkem na dodržení agrotechnických lhůt. Podnikatel s technikou ve službách se bude snažit o co nejvyšší roční využití strojů ve větším podnikatelském regionu a snižovat náklady na provoz strojů. Práce bude realizovat formou zakázek, což však může být v rozporu s požadavkem zákazníka na vykonání prací v optimálních agrotechnických termínech, které se mohou lišit proti předpokladu. Zajišťování mechanizovaných prací vlastními stroji je nejběžnější forma provozování strojů. Klasický zemědělský podnik by měl být vždy vybaven základním sortimentem strojů a energetických prostředků a ostatní formy by měly být spíše doplňkové, nutné pro zvládnutí sezónních prací. Velice významná je též kooperace s jinými podniky, zejména pokud existuje posunutá agrotechnická lhůta u prací, ve kterých je kooperace prováděna. Při této formě podnikání zemědělec do svých nákladů započítává náklady v souladu s kalkulací nákladů na provoz. Vlastník stroje, aby byl úspěšný, musí dosáhnout maximálního ročního využití a do svých nákladů započítává náklady v souladu s kalkulací nákladů na provoz. Zemědělec, který využívá služeb z důvodů, že by pro svůj stroj ve vlastnictví nebyl schopen zajistit minimální roční využití, ve svých nákladech počítá s cenou práce, za kterou byla služba vykonána. Dalším kritériem při výběru stroje jsou podmínky sklizně (terén, množství a rozložení sklízené plochy atd.). Podle těchto kritérií se zvolí sklízecí řezačka s odpovídající výkonností a technickými parametry ( výkon motoru, konstrukční řešení). Konečný výběr je ještě ovlivněn pořizovacími náklady, dostupností servisu, cenou náhradních dílů atd. Velmi významným kritériem výběru budou také reference od ostatních uživatelů konkrétního stroje dané značky.
Sklízecí řezačky lze hodnotit podle konstrukčních (technických) parametrů, které jsou dány výrobcem a jsou neměnné a dále podle provozních parametrů, které odráží ekonomiku provozu stroje. Budoucí uživatel sklízecí řezačky si stroj zvolí na základě konstrukčních parametrů, podle kterých lze předpokládat hodnoty provozních parametrů. Správnou volbu stroje lze zhodnotit až po určité době používání sklízecí řezačky, kdy provozovatel zjistí zda daný stroj daným podmínkám provozu skutečně vyhovuje či nikoli.
Konstrukční a provozní parametry
Mezi nejvýznamnější konstrukční parametry patří výkon motoru stroje a pracovní záběr adaptéru. Tyto parametry mají největší vliv na celkovou výkonnost sklízecí řezačky. Za další významné parametry lze považovat konstrukční řešení vkladače a řezacího mechanismu stroje. Zde záleží na budoucím uživateli, jakému řešení dá přednost.
Provozní parametry mají vypovídat o skutečném průběhu práce sklízecích řezaček a mají sloužit jako podklad pro vyhodnocení ekonomiky provozu stroje. To znamená, že pro konkrétní podmínky provozu je vhodný určitý typ řezačky se svými specifickými technickými parametry. Z toho vyplývá, že zemědělec se bude při výběru řezačky řídit také podle velikosti sklízené výměry, podle technologie sklizně, podle typu, složení a výkonnosti svých výrobních linek atd.
Závěr
Každý majitel zemědělské techniky se snaží o její optimální využití v dnešních podmínkách tržního hospodářství. Využití je možné obecně chápat jako stupeň realizace projektovaných parametrů strojů v konkrétních podmínkách. V podmínkách tržního hospodářství došlo výrazným způsobem k narovnání relací v oblasti cen strojů. To znamenalo až několikanásobný růst pořizovacích cen, ale též rozšíření sortimentu nabízených strojů na trhu, zvýšení jejich technické úrovně, spolehlivosti a výkonnosti. U takových strojů je správný systém využívání důležitým faktorem, který ovlivňuje efektivnost celé zemědělské výroby a též konkurenceschopnost podniku na trhu s výrobky a službami.
Úvahy o správném systému využívání zemědělské techniky úzce souvisí s rozhodováním o formách podnikání se stroji a způsoby pořizování techniky. Při všech těchto úvahách musí být vhodným způsobem analyzovány relevantní marketingové proměnné, mezi které patří:
technická úroveň a technologická vhodnost,
výkonnost,
pořizovací cena a způsoby financování nákupu nového stroje,
doba používání stroje a změna provozních parametrů v závislosti na čase,
náklady na provoz, výnosy a zisk z provozu stojů,
cena mechanizované práce na trhu.
Kombinací uvedených marketingových proměnných lze analyzovat hlavní ekonomické úvahy týkající se podnikatelských strategií se strojovou technikou, a to buď z pohledu podnikatele s technikou (např. podniku služeb mechanizovaných prací), nebo z pohledu zemědělce. Samozřejmě při respektování časové omezenosti vykonání pracovních operací (optimalizace sezónního a ročního využití s ohledem na faktor včasnosti).
Tvorba podnikatelských strategií se strojovou technikou znamená vlastně nový pohled na systém využívání zemědělské techniky v tržním prostředí. Při hledání vhodné podnikatelské strategie musí být především kombinovány marketingové proměnné mající vliv na tvorbu zisku, tj. zejména:
výnosy z provozu stroje v soupravě nebo lince,
náklady na provoz zvoleného typu stoje s pořizovací cenou, formou financování, s respektováním vlivu doby používání a změny provozních parametrů v závislosti na čase.
Z těchto proměnných lze pak zdůraznit kombinaci ceny mechanizované práce na trhu s dobou používání, pořizovací cenou a ročním využitím stroje. Ostatní marketingové proměnné, tj. technická úroveň stroje, technologická vhodnost, teoretická výkonnost, jsou při úvahách považovány za výchozí a podmiňující kritéria pro pořízení stoje a jeho následné efektivní využívání k práci v zemědělském podniku. Výsledkem ekonomických úvah je hledání minimálního ročního využití – výkonnosti a optimální sezónní výkonnosti stroje v soupravě nebo v lince pro různé doby používání stroje.
Ing. Petr Heřmánek, Martina Skokanová
ČZU, TF, KZS
