Vývoj od obilních sklízečů k samovazačům
Vývoj samovazače, tohoto složitého sklizňového stroje sdružujícího operace sečení a vázání obilí do snopů, prakticky probíhal ve třech etapách v návaznosti na předchozí vývoj. Nejvíce úsilí a vynálezeckého umu si vyžádala konstrukce spolehlivého vázacího ústrojí v poslední etapě, zprvu na drát a posléze na provázek.
Obilní sklízeče
Prvním krokem při přeměně jednoduchého žacího stroje na složitější sklízeč až samovazač byl objev možnosti přemísťovat posečené obilí nad hnacím kolem žacího stroje. Esterlyho a Haynesovy hedry toho dosáhly použitím mobilního plátna. V roce 1849 vyvinul Jakob J.Mann a jeho syn Henry z Klintonu, stát Indiana, žací stroj, který dopravoval obilní porost do zásobníku na vnější straně hnacího kola. Na stroji seděl také chlapec, jehož úkolem bylo uvádět do pohybu hrábě, které shrnovaly nesvázanou hrst ze zásobníku na půdu. V následujících patnácti letech bylo prodáno přes 15000 těchto sklízečů.
Druhým krokem v tomto vývoji bylo umístění mužů – vazačářů přímo na stroji. Průkopníci A. Adams a J. T. Gifford z Elginu, stát Illinois, použili v létě 1850 jeden z Mannových strojů a nahradili zásobník plošinou, která zachycovala padající obilní hmotu.Těžkopádný žací stroj o záběru 5 stop (1,52m), patentovaný v roce 1853, vezl tři muže – vazačáře a čtvrtého muže, který jim vidlemi přehazoval posečené obilí z plošiny napříč. Přitom vznikly problémy s vyvážením stroje a zasypáváním vázajících mužů přehazovaným obilím.
Mezi uživateli licence na Mannův sklízeč byl i CH. W. Marsh, mladý farmář s mechanickým talentem. On a jeho bratr postavili v roce 1858 první stroj, uzpůsobený tak, že dva muži na „sklízeči“ mohli vykonat více jak čtyři muži na poli. V roce 1860 bylo vyrobeno 12 těchto strojů, které však měly řadu nedostatků. Za podpory farmáře a podporovatele L. Stewarda z Plana, stát Illinois, byla původní konstrukce sklízeče v roce 1863 natolik zdokonalena, že byla schopná „testování na trhu.“ Pro sklizňovou sezónu 1864 bylo postaveno firmou Steward - Marsh 24 strojů. Vlivem válečných událostí se tyto sklízeče, šetřící lidskou práci, staly v šedesátých letech nejpopulárnějšími obilními stroji na trhu. Bratři Marshové však v roce 1869 prodali své zájmy W. Deeringovi, zámožnému obchodníkovi s textilem z Portlandu, který přinesl do jejich původního Planského podniku jak obchodní talent, tak i nezbytný podnikatelský kapitál. V roce 1870 zde bylo vyrobeno již 1000 sklízečů. Do konce roku 1872 bylo prodáno asi 10000 sklízečů Marshovy koncepce. Úspěšně prosperující firma Deering se přestěhovala do Chicaga a svou produkcí 6000 sklízečů v roce 1875 překonala i roční produkci sklizňových strojů McCormicka.
Vazače a samovazače na drát
Potřeba plotů při rozvoji amerických farem vedla k enormní konjunktuře drátového průmyslu. Drát se v té době stal levným produktem a současně spolehlivým prostředkem i pro svázání snopů. První patent na vazač na drát obdržel v roce 1856 C.A. McPhitrige z Missourii.
Během let 1862 - 65 bylo prodáno asi 1000 vazačů s Bursonovým ručně poháněným drátovým vázacím zařízením. Pracovaly „přiměřeně dobře“, ale vyžadovaly speciální obsluhu na stroji.
První trh samovazačů na drát byl otevřen v roce 1873 modelem Packer, postaveným J. H.Gordonem na základě Marshova sklízeče. Gordon a jeho bratr James byli brzy najati Deeringem, aby uzpůsobili svoje vázací ústrojí na drát na Deeringův sklízeč.
V roce 1872 patentoval Ch.B. Withington, hodinář z Janeswillu, stát Wisconsin, svoje první vázací zařízení na drát. V roce 1874 prodal Withington poloviční účast na této konstrukci McCormickovi, který vyrobil několik kusů tohoto zařízení a instaloval je na sklízeči Marshova typu k testování v Illinois v červenci 1875. V roce 1876 bylo prodáno 40 těchto samovazačů na drát. Do roku 1885 se v McCormickově továrně v Chicagu vyrobilo kolem 50000 samovazačů s tímto nejúspěšnějším vázacím zařízením na drát.
Úspěšná technická aplikace principu vázání drátem však nebyla bez praktických problémů. Dobytkáři začali stále silněji volat proti poškozování zažívacího traktu domácích zvířat drátem, které vedlo k chorobě ze železných předmětů. Také vzrůstal odpor posádek mlátiček a mlynářů z důvodu poškozování jejich strojního zařízení zatoulanými kousky drátu. Odpůrci drátu začali volat po přijatelnějších alternativách - slámě a motouzu -, které jsou stravitelné a snáze likvidovatelné.
Samovazače na slámu
Nejstarší patent na vazač, který vázal snopy pomocí slámy, byl vydán v USA v roce 1858.
Od té doby se různí vynálezci pokoušeli čas od času vyrobit efektivní a spolehlivé vázací zařízení na slámu, ale bez úspěchu. Až teprve v roce 1905 byl přihlášen enormně rozsáhlý patent na samovazač, využívající k vázání sečený obilní porost. Tento patent se stal němým svědectvím vytrvalosti W. Douglase, kováře z Nebrasky, který strávil většinu života pokusy o sestrojení samovazače, perfektně vázajícího snopy slámou. V jeho návrhu byly obilní snopy vázány věchety slámy, točenými z proužků posečeného obilí odděleně sebraného na levé straně stroje. Douglas však po 26 letech průkopnické práce nesehnal realizátory, přestože inzeroval svůj stroj i v tisku a nabízel finanční podporu od Deeringa. Jeho samovazač byl jako komplex příliš složitý.
Samovazače na provázek
Akceptování Marshova sklízeče a samovazače na drát připravilo cestu, ale ještě bylo třeba mnoha vynálezů, než byl vyvinut spolehlivý samovazač na provázek. Pokrok v tomto směru byl také bržděn neexistencí kvalitního provázku a závisel i na jeho přijatelné ceně.
Historie samovazače na provázek má svou paralelu v kariéře J. Applebyho. Existoval zde prudký start, pokles zájmu a potom triumfální zakončení. První model uzlovače v podobě „ptačího zobáku“ vyrobil Appleby z jabloňového dřeva, když jako osmnáctiletý chlapec pracoval u farmáře ve Wisconsinu, který právě zakoupil nový obilní sklízeč. V roce 1858 vyrobil jiný model uzlovače z oceli, ale nezdálo se mu, že tato idea stojí za patentování. Když skončila občanská válka, opět se vrátil k problému mechanického vázání snopů, ale v té době se pro vázání používalo drátu.
Cesta k vyřešení problému samočinného vázání snopů provázkem však byla otevřena až patentem J.Behela z Rockfordu, stát Illinois, v roce 1864. Behelův „jestřábí zobák“ nebo „zobákový hák“, obsahoval hlavní prvky pro vázání „hladkého“ uzle, který se stal standardním, přestože tomu předcházely jiné uzle a nápady, jako např. Applebyho. Nejdůležitějším charakteristickým rysem Behelova patentu byl pár čelistí, namontovaných křížově na konec otáčivého držadla. Ke zdokonalení vázacího ústrojí na provázek významně přispěl i český vystěhovalec v Americe J. Bárta.
V roce 1874 se Appleby vrátil k samočinnému vázání provázkem. Několik vázacích mechanismů instaloval v roce 1877 na Marshových sklízečích a začal spolupracovat s W. Deeringem. Ten v roce 1880 uvedl na trh 3 000 samovazačů na provázek a současně zajistil vhodný provázek. Applebyho provázkový uzel byl potom licenčně využíván na jiných vazačích.
Rozmach trhu s vazači na provázek byl fenomenální - najednou vyvstala potřeba dodávky provázku spolehlivé kvality. Ani nejlepší uzel by nesvázal každý snop, pokud by provázek byl defektní. Některé vazače se proto dále prodávaly s plošinou pro vazačáře vedle provázku, takže kočí mohl zachytit chybné snopy a ručně je svázat. Provázek a lanoví se vyráběly z různých rostlinných vláken, papíru, dřeva, trávy, ale nejvhodnější vazačový provázek pocházel ze směsi sisálu a manilského konopného vlákna. Hlavním dodavatelem sisálového vlákna se stalo Mexiko. Sisál poskytuje krátké tuhé vlákno, které je levné a dá se použít pouze po smísení ve stejném poměru se silnějším a trvanlivějším manilským konopím červené rezistence. Až do roku 1880 nebyl provázek schopen cenově konkurovat vázacímu drátu.
McCormickové se na veřejnosti představili svým prvním samovazačem na provázek Applebyho typu v roce 1881. Výrobu samovazačů na drát tato společnost definitivně zastavila v roce 1883 a potom se plně orientovala na výrobu samovazačů na provázek. V roce 1884 prodala asi 15000 těchto samovazačů.
Rychlost, s jakou obilní sklízeče a samovazače v USA dohonily žací stroje se projevila v závratném růstu trhu všech sklizňových strojů. V roce 1880 činil celkový prodej obilních sklizňových strojů všech typů asi 60000 jednotek. Za pět let se tento počet zvýšil více jak na čtyřnásobek (250000 jednotek), aniž by nějak výrazně vzrostla osévaná výměra pšenice. Ještě v roce 1879 bylo na amerických farmách v provozu 100000 sklízečů, vezoucích ruční vazačáře snopů, z toho dvě třetiny byly Marshova typu. Navzdory vstupu samovazačů na provázek na provozní scénu se obilní sklízeče dřívějšího původu a rovněž různé typy dřívějších žacích strojů obilních vyráběly dále, i když v klesajícím množství.
Vyskytly se rovněž i pokusy instalovat vázací ústrojí na hrsťovačky, ale bez úspěchu. Širší praktické uplatnění nenalezl ani Hubbartův „Gleaner“ binder, stroj, který sbíral hrstě odkládané hrsťovačkou a mechanicky je vázal. Tyto stroje se omezeně používaly na východě, kde bylo jednodušší a levnější je provozovat, i když to vyžadovalo dvě jízdy po poli. Od roku 1888 se ve Spojených státech ročně prodávalo kolem 100000 samovazačů a asi 150000 obilních a travních žacích strojů při spotřebě asi 30000 t provázku. I když nástup samovazačů byl předzvěstí soustavného ústupu předchozích žacích strojů obilních všech typů z provozní sféry, rýsoval se již převratný vývoj, spějící k náhradě vazače sklízecí mlátičkou.
Ing. František Novotný, CSc.
VÚZT Praha Ruzyně
