tedy od doby, kdy zemědělci postupně vyměnili primitivní rádlo, za dokonalejší a těžší záhonový pluh. Rádlo zůstalo pouze doplňkovým orebním nářadím. Nový pluh oral hlouběji, čímž vyorával větší kusy ornice, které však špatně drobil. Vzniklé hroudy bylo nutné před setím rozbít a brány se tak staly nezbytností. Tvořil je dřevěný rám, nejčastěji obdélníkového, někdy i čtvercového tvaru , který byl ještě uvnitř rozdělen jak v podélném, tak i příčném směru několika dřevěnými příčkami.
Na tomto dřevěném rámu bylo pevně upevněno 20 - 25 cm dlouhých hřebů, které se zhotovovaly buď z tvrdého dřeva nebo ze železa. Ve středověku se hřeby upevňovaly do rámu dále od sebe. Jejich počet kolísal mezi 10 - 30. K rámu brány byla připevněna železná oka, za něž se zavěšovaly váhy s rozporkami k připřažení tažných zvířat.
Brány se železnými hřeby byly sice trvanlivější, ale dražší, proto se brány s dřevěnými hřeby u nás používaly až do 2. pol. 19 stol. Jejich dřevěné kolíky, i když se vyráběly z tvrdého dubového, habrového či jabloňového dřeva, se velmi brzo opotřebovaly. Brány byly navíc lehké a proto špatně vnikaly do půdy. To byly hlavní důvody proč počátkem 70 let se tyto „české brány“, udržely ze setrvačnosti pouze v zaostalých oblastech, kde rolníci vláčení ještě nepřikládali tak velký význam.
Během 19. stol. se podstatně zvýšily nároky na přípravu půdy k setí. Umožnila to především nová orební technika. Záhonový pluh byl již překonán a musel ustoupit novým dokonalejším oradlům, ruchadlu či jiným pluhům moderní konstrukce. Ani brány již nebyly jediným polním nářadím, jimž se upravovala hrubá brázda k setí.
Zorané pole se nejprve zpracovávala drobidly, které půdu nejen drobily, jak z názvu tohoto nářadí vyplývá, ale také čistily od kořenů plevelů. Drobidla byl obecný název pro dva typy potažního polního nářadí, které se od sebe lišily sadou železných pracovních nástrojů, jimiž kypřily půdu. Byly to jednak plenidla s dvěma řadami radliček. Drobidlům osazeným sadou krojidel se říkávalo u nás trhadla. Šípové radličky plenidel vytahávaly z ornice plevel, který při suchém počasí na povrchu půdy rychle zaschl. Mezi plenidla patřila i oblíbená, obvykle tříradličná, harka (pospěšák) . Toto polní nářadí mělo místo špičatých radliček několik radliček ruchadlového tvaru, které půdu drobily a obracely jen v tenké vrchní vrstvě. Harka se používala k zaorávání osiva při setí na široko i k jiným účelům. Pro byla pro své mnohostranné použití u nás velmi rozšířená. Později se ke kypření používaly kultivátory s pružnými radličkami ve tvaru písmene „S“. Sedmi až devítistopé utáhl koňský poteh. Traktorové kultivátory se vyráběly s větším počtem radliček. Trhadla se použila, když půda po orbě zarostla hustým plevelem nebo travou. Pracovní nástroje trhadel byly postaveny tak, aby silně zaplevelený pozemek protrhala v rovných čarách.
Teprve po plenidlech přišly na řadu brány a smyky. Někdy se stávalo, že hrubá brázda ztvrdla. V tom případě bylo nutné použít, ještě před vláčením, válce různých typů, které ztvrdlé hroudy rozrušily. (Válce se ještě v 18. století u nás používaly jen ojediněle)
Nové typy polních bran, které pronikly do našich zemědělských podniků v druhé pol. 19. stol. již splňovaly zvýšené požadavky na kvalitní vláčení. Dokonaleji drobily, kypřily a zarovnávaly povrch půdy a současně se při tom vytahoval ze země zbývající plevel. Kromě této základní funkce se brány používaly k zavlačování umělých hnojiv a osiv při setí na široko i za secím strojem. Do těžkých, nebo silně zhrudovatělých půd byly k dispozici těžké brány. Někdy se dělník na brány postavil, klátit se sem a tam, aby hroty bran do půdy lépe pronikly.
Brány již byly osazovány výhradně železnými 15 - 25 cm dlouhými hřeby, z nichž každý vytvářel v ornici vlastní rýhu. Nesmělo se jíž tedy stávat to, aby šlo několik hřebů za sebou v jedné rýze, protože pak brány nedrobily, ale vyrývaly brázdy. Hřeby se do brány zasazovaly šikmo, proti směru vláčení, ale zase ne příliš, aby se nestalo vláčení pro tažná zvířata neúměrně namáhavé. Rychlejším pohybem bran po poli se zvyšoval drtící účinek hřebů, proto se do nich zapřahaly přednostně koně, kteří byli rychlejší než tažní voli.
Do praxe proniklo v 2. pol. 19.stol. mnoho typů bran, lehčích či těžších, celoželezných nebo dřevěných s železnými hřeby. Rolníci si mohli vybrat pro své půdy ty nejvhodnější.
Malorolníci si velmi oblíbily brány brabantské „brabantky“, které měly v dřevěném rámu šikmo osazené dlouhé železné hřeby. Dobře půdu drobily, zvláště když si na ně obsluhující dělník stoupil, či je zatížil kameny. Pak ale bylo nutné do nich zapřáhnout pár tahounů.
Zlepšené brány hohenheimské, měly rovněž dřevěný rám do něhož byly zaraženy velmi dlouhé na konci zašpičatělé hroty. Dobře pronikaly do půdy, kypřily a velmi dobře vyčistily pozemek od plevelů.
K nejlepším branám již tehdy patřily anglické brány klikaté, nebo- li Hauardovy, které se hodily pro větší statky .Byly to těžké celoželezné brány, složené ze tří částí. Dobře kopírovaly povrch půdy, protože byly složeny ze tří částí. Jednotlivé díly byly navzájem spojeny řetízky a připojeny k bidélci. Každý díl byl osazen 15 hřeby. Jejich celkový záběr byl 7 stop, čili něco málo přes dva metry. Předchozím branám se podobaly brány Bedfordské. Byly také sestaveny ze tří částí, které však měly poněkud odlišný tvar.
Do lehčích půd byly vhodné lehké skotské brány, které byly sestaveny z pěti částí navzájem propojených a připevněných k bidélci. Jednotlivé dílce bran byly ze dřeva. Každý z nich byl přes jedem metr dlouhý a cca 70 cm široký a byl osazen 15 železnými hřeby.
Používaly se i brány trojhranného, ale také kulatého tvaru.
Z Norska se k nám rozšířily tak zvané brány „norvéžské“, které byly sestaveny ze tří ježkových válců. Válce se otáčely tak, že se zuby navzájem čistily, aniž se dotýkaly. Každý válec se otáčel na vlastní ose, která byla zapuštěna do dřevěného rámu. Brány uváděl do pohybu dvojspřežný koňský potah. Tyto brány se vyznačovaly lehkým chodem, dobře kypřily i hrudovitou půdu a žádné jiné brány se jim při této práci nevyrovnaly.
V případě, že rolník potřeboval povrch pozemku jen urovnat a ornici rozhrnout, nebo do země zapravit jemné, např. jetelové semeno velmi mělko, tak použil brány trnové - smyk. Toto archaické polní nářadí se u nás používalo ještě koncem 19. stol. Trnové brány se skládaly dřevěného rámu do něhož byly zapleteny dlouhé, sukovité větve nejlépe s trny. Pracovaly jako koště.
Ve 20. letech 20. století začaly pronikat ve větší míře do našich zemědělských podniků traktory a s nimi i diskové (kotoučové) brány. Rolníci je využívaly nejen k drobení hrud a mísení ornice, ale také k zpracování nezapleveleného strniště.
Polní brány, nejčastěji „brabantky“ vyráběli místní kováři. Vyráběly je však také mnohé továrny na hospodářské stroje. K předním našimi výrobcům tohoto polního nářadí patřily především tyto firmy: Fr. Červinka a spol. založená v roce 1885 v Praze - Bubnech. Firma Jan. Červinka Praha, která byla založena roku 1891. V roce 1898 postavil J. Červinka spolu s obchodníkem Vackem továrnu na pluhy, brány, plečky a kultivátory v Lysé nad Labem. Významným výrobcem byla i První prostějovská továrna na hospodářské stroje a motory, slévárna na kov a železo Fr. Wichterle v Prostějově na Moravě, kterou její majitel založil roku 1878. V tomto, zdaleka neúplném výčtu nesmí samozřejmě chybět ani světoznámá firma R. Bächer z Roudnice nad Labem, založená roku 1884.
Ing. Ctirad Růžička
