Pěstování chmele se v posledních letech potýká s problémem rentability pěstování. Chmelové porosty se příliš pomalu obnovují. Podobně na tom jsou i chmelové konstrukce, které postupně chátrají a vyžadují stále více oprav. Hledat úspory lze v česání a sušení chmele. Náklady na některé modernizace se mohou vrátit již v druhém roce jejich zavedení do praxe.
Chmel otáčivý si zaslouží označení speciální plodina nejen díky významnému postavení českého chmele ve světě a dlouhé tradici jeho produkce u nás. Speciální je i jeho způsob pěstování, sklizně a posklizňové úpravy.
Chmelařský institut, s. r. o., uspořádal ve svém sídle v Žatci seminář, jehož hlavním tématem byla ekonomika pěstování chmele. Jednotlivé příspěvky se věnovaly nákladům spojeným s pěstováním rostlin, dotační politice státu a Evropské unie a prodejní ceně sušeného chmele s ohledem na vývoj směného kurzu české koruny vůči euru a dolaru. Někteří přednášející se nezaměřili pouze na výslednou rentabilitu pěstování, ale věnovali se technickému vybavení, jeho údržbě a modernizaci.
Nutnost investovat
do chmelových konstrukcí
V současné technologii je základní podmínkou použití sedm metrů vysokých chmelových konstrukcí. Tak tomu ale v minulosti nebylo. Odborné prameny uvádějí, že pěstování chmele na našem území je doloženo od 11. století zejména v Klášterech. Dílčí zprávy o této rostlině se však objevují již v 8. a 9. století. Právě v klášterech se chmel začal pěstovat ve chmelnicích. Tu tvořily tyče, po kterých byly rostliny vedeny. V polovině 19. století se začaly objevovat pokusy o nové úspornější postupy pěstování chmele. Především se projevila nutnost snížit náklady na tyče a každoroční tyčení. Starý způsob byl postupně nahrazen pěstováním na konstrukcích – drátěnkách.
Jak upozornil Ing. Václav Ciniburk z účelového hospodářství Stekník Chmelařského institutu, během posledních let se ceny materiálů pro výstavbu chmelnic zvýšily až pětinásobně. Pořízení jednoho hektaru nové chmelnice stojí kolem 600 tisíc korun. Navíc zvyšování výnosů chmele a pěstování viruprostých aromatických chmelů a nových odrůd s vyšším obsahem hořkých látek podstatně zvýšilo zatížení chmelových konstrukcí v pozdějších fázích vegetace. Více namáhané chmelnice mají vyšší nároky na údržbu a opravu. Jak dále uvedl Ing. Ciniburk, v průběhu životnosti chmelnicové konstrukce dochází ke korozi drátěných prvků. „Podle experimentálních průzkumů provedených v minulých letech dosahuje roční úbytek 0,1 mm na průměru drátu. To znamená, že korozní úbytek po dvaceti letech jsou dva milimetry na průměru.“ (Dvacet let je optimální délka pěstování chmelových rostlin.) Součástí kotevního systému konstrukce je často drát o průměru 12,5 mm, který je navíc vystaven působení průmyslových hnojiv pod povrchem půdy.
Podle Ing. Ciniburka není tradiční žíhaný drát vhodný pro stavbu nových chmelnicových konstrukcí. Využití vysokopevnostních ocelových lan a velmi dobrá ochrana proti korozi je předpokladem zvýšení životnosti chmelnic. Věk konstrukcí je obecným problémem českých chmelařů podobně jako věková skladba porostů. V roce 2004 musela Česká republika ukončit podporu výstavby nových chmelnic. Porovnáním nákladů na pěstování a zisku z prodeje produkce, včetně plateb náležejících chmelařům ze státních a evropských peněz, kryje výsledný příjem pouze variabilní náklady. Na úhradu fixní části nákladů nezbývají pěstitelům finanční prostředky. Proto chmelové konstrukce postupně stárnou. Jejich pomalá obnova může mít v následujících letech nepříznivý dopad na rostoucí náklady spojené s opravou konstrukcí a případně i její pád.
Během sklizně je co zlepšit
Velmi důležitou fází pěstování chmele je jeho sklizeň, tedy všechny jednotlivé procesy – česání sušení a balení. U již zmiňovaných tyčových chmelnicí se celé rostliny odvážely. Po rozšíření drátěných chmelnic se rostliny česaly přímo na poli a dalším stupněm byl opět odvoz celých rostlin a česání na speciálních strojích.
Česací stroje v České republice od roku 2000 již neubývají. Přesto jejich věková struktura není uspokojivá. Ze 196 strojů, které v loňském roce česaly chmel, jich je více než 57 % starších dvaceti let a pouze necelá pětina má patnáct a méně let. V následujících letech je proto nutná rychlá obnova česacích strojů, uvedl ve svém příspěvku Ing. Jan Podsedník z Chmelařství, družstvo Žatec, závod Mechanizace. Ekonomické podmínky nutí chmelaře namísto pořízení nových česaček k modernizaci jednotlivých sekcí starých strojů. Tento způsob je méně finančně náročný. V současné době se provádí přestavba strojů typu LČCH-2, LČCH-4E a LČCH-4M, které jsou u nás nejpoužívanější (dohromady 75 % česací kapacity).
Nejrozšířenější modernizací je nahrazení rotorů česacích stěn novými z česacího stroje typu AT-50. Šetrnější česání má pozitivní vliv na kvalitu chmele a snížení ztrát. Instalace dočesávače LČCH-4E s rozrušovacími noži výrazně zlepší dočesávání pazochů. Podle Ing. Podsedníka po jeho zavedení spočívá obsluha stroje pouze v zavěšování rév. Další modernizací je překlenutí těžkého odsávání, které významně sníží energetickou náročnost celého procesu česání. Nejnovějším technickým vylepšením je propojení překulovačů se separátorem pomocí kapsového dopravníku. To má zabránit poškození chmelových šišek před poslední separací. Na základě provedených zkoušek a poznatků získaných od pěstitelů, kteří výše uvedené modernizace realizovali, by se měly investice do všech těchto opatření během necelých tří let vrátit.
Usušit a zároveň ušetřit
Ke konzervaci chmele se používá sušení. Původně se chmel sušil ve stínu na zemi v tenkých vrstvách, ale následně se přešlo k lískám, kde se lépe využíval prostor. Později se pro urychlení sušení pod lískami začalo topit. Od 19.století se začaly používat komorové sušárny, kde byl chmel ve třech až čtyřech vrstvách nad sebou na žaluziích, které dovolovaly snadnou manipulaci.
Loni využívali chmelaři 84 komorových a 137 pásových sušáren. I v sušení navrhuje Ing. Podsedník několik optimalizací, které mají ještě markantnější efekt při nárůstu cen lehkých topných olejů (LTO).
Jednou z využitelných řešení je zateplení pásových sušáren. To představuje významnou úsporu LTO. Ing. Podsedník předpokládá, že monitorování sušícího procesu jako další modernizace, je technologie, která v následujících letech ovlivní kvalitu usušeného chmele a minimalizuje vliv lidského faktoru. U pásových sušáren je ideální kontinuální provoz. Vlastní česání však probíhá většinou 12 až 14 hodin denně. K překlenutí doby bez přísunu chmelových šišek přímo z česačky může sloužit zásobník zeleného chmele. Důležité je také odborné seřízení a optimální nastavení vzduchových parametrů tlačeného a odsávaného vzduchu. To zásadně ovlivňuje výkon sušárny, spotřebu LTO a kvalitu usušeného chmele. Při špatném seřízení jsme zaznamenali zvýšení spotřeby topného oleje až o 20 až 30 %, dodal Ing. Podsedník.
