Jak ukazují zkušenosti z posledních let, nelze ani tvrdit, že pravidelně orané pozemky mají dobrou půdní strukturu. Pokud se hloubka orby pravidelně neměnila, ale zůstávala konstantní, pak tato technologie mohla vést k tvorbě zhutnělé podorniční vrstvy.
Tato vrstva (někdy nazývaná též jako podorniční pánev) vytváří bariéru pro kořeny, pohyb vody, vzduchu a také živin pro pěstované rostliny. Ve srovnání s radličkovým kypřičem má pluh také omezenou schopnost promísit půdu s posklizňovými zbytky, které odkládá do víceméně jednotné vrstvy na dně brázdy.
Při orbě dále dochází k tomu, že kola traktoru, jedoucí v brázdě, utužují její dno; tlak na půdu je o to větší, že pneumatiky nemohou mít velkou šířku, aby se do brázdy vešly. Stěnu brázdy pak mohou utužovat svým tlakem plazy orebních těles.
Naopak pozemky s odpovídající půdní strukturou se vyznačují tím, že v profilu neexistují jasně odlišené půdní vrstvy. Profilem rovnoměrně prochází vertikální praskliny, které svým tvarováním a rozměry představují vhodné cesty pro vzduch a vodu spolu s rozpuštěnými živinami. Při prohlídce profilu jsou také patrné otevřené póry, v nichž se vzduch a půdní voda mohou zadržovat, takže fungují jako zásobárny. Půdní sondy odhalují, že přechod od menších částic k větším ve větší hloubce je postupný a plynulý. Součástí zdravé půdní struktury je také existence žížal, vytvářejících užitečné kanálky.
Působením radličkových kypřičů dochází k promísení půdy se slámou, které je v ideálním případě rovnoměrné. A to bez tvorby zhutnělé podorniční vrstvy. Sláma pak může fungovat jako potrava pro žížaly a jako ochranný prvek před vodní i větrnou erozí.