Podle dostupných historických pramenů byli naši předkové velmi aktivní ve zkoušení a později i zavádění obilních sklizňových strojů v rámci bývalé Habsburské monarchie. Tyto stroje podnikaví jedinci nejprve dováželi a později je sami začali vyrábět a dodávat na tuzemský trh i do zahraničí.
V Rakousku byl první anglický žací stroj obilní Smithovy konstrukce polně zkoušen Jordanem ve Vösendorfu u Vídně již v roce 1816. Ale rozhodujícím podnětným impulsem pro zavádění obilních žacích strojů na evropském kontinentě a tím i u nás byla první světová výstava v Londýně roku 1851, kde upoutaly pozornost návštěvníků zejména americké žací stroje. Z nich byl zde vystavován žací stroj McCormickův, který při soutěžním předvádění získal první cenu poroty, a pak žací stroj Husseyův. Ještě před touto výstavou dovezl G. Suttner jeden McCormickův žací stroj přímo z Ameriky a zkoušel ho o žních 1850 na svém statku ve Starém Přerově u Znojma. Výsledky zkoušení vyzněly natolik příznivě, že pražská Vlastenecko-hospodářská společnost hned v příštím roce zakoupila jeden McCormickův žací stroj od firmy A. Burg ve Vídni. Tento stroj byl testován o žních 1851 v Nuslích a ve Vršovicích u Prahy a v následujícím roce byl poprvé vystavován na zemědělské výstavě v Praze. Další McCormickův žací stroj byl v roce 1851 dovezen na lobkovické panství v Albrechticích v Severních Čechách. V roce 1853 objednala Vlastenecko-hospodářská společnost vylepšený McCormickův žací stroj od N. Cartensena z Vídně.
V roce 1851 nakoupil K. Kleyle, oficiální vyslanec vídeňského ministerstva zemědělství na Světovou londýnskou výstavu pro rakouské mocnářství žací stroje Husseyovy, které byly již v licenci vyráběny Garettem a Dray-Deanem přímo v Anglii. Zdály se mu pro rakouské podmínky vhodnější a byly levnější, než stroje McCormickovy. Jeden z těchto strojů zakoupil ve Vídni kníže A. Lichtenštejn a vyzkoušel ho při žních na Moravě.
V roce 1856 se z popudu T. Weisse, výrobce zemědělských strojů v Praze, uskutečnily za účasti Vlastenecko-hospodářské společnosti zkoušky Burgess-Keyova žacího stroje na polích Schöllerova velkostatku v Čakovicích u Prahy. Tento vylepšený McCormickův žací stroj měl místo odkládací plošiny soustavu rotujících šneků. Posečené obilí bylo tímto zařízením odkládáno do bočních řad tak daleko, že nepřekáželo další jízdě. Ještě po deseti letech byl tento žací stroj nasazován při žních v Kyjích, Ruzyni a v Ořechu u Prahy. V roce 1859 se porovnávacích zkoušek obilních žacích strojů poprvé účastnila i pražská firma Borroš a Eichmann, vyrábějící v licenci obilní žací stroj Burgess-Keyův a travní žací stroj Woodův. Její výrobky byly tehdy poměrně dobře ohodnoceny.
Vlastenecko-hospodářská společnost v Praze uspořádala v roce 1872 mezinárodní soutěž žacích strojů v Hostivicích u Prahy. Z devatenácti předváděných systémů se nejlépe umístily žací stroje amerických společností Samuelson-Johnston, Wood, Hornsby a vídeňské společnosti Hoffherr. Na světové výstavě ve Vídni (1873) bylo již vytvořeno zvláštní oddělení žacích strojů.
Až do začátku 20. století se k nám žací stroje většinou dovážely, z počátku přímo, později prostřednictvím domácích továren a dodavatelů. Tak od sedmdesátých let dodávala pražská společnost Umrath žací stroje Samuelsonovy, Woodovy, McCormickovy a později i dalších firem. Společnost J.Carrow se zaměřila na výrobky Osbornovy, společnost J.Vilímek na stroje Buckeyovy. Do Českých zemí se tak dostávalo několik set těchto strojů ročně. Obilní žací stroje odkládací vlastní konstrukce značky „Favorit“ začala jako první v Rakousku během devadesátých let sériově vyrábět vídeňská společnost Hoffher-Schranz. Do té doby spadají také první pokusy J. Červinky z Prahy a J. Kučery z Křivoklátu o domácí výrobu žacích strojů. Od roku 1896 začala žací stroje vyrábět Knotkova společnost v Jičíně, která se potom na jejich výrobu specializovala.
Ke konci 19. století se k nám začaly dovážet i víceúčelové žací stroje, uzpůsobené k sečení jak pícnin, tak i obilnin. Pro malé zemědělské usedlosti byly tehdy jednoúčelové žací stroje příliš drahé a tím těžko dostupné. Z domácích výrobců J.Červinka začal vyrábět sběrač hrstí s hráběmi, který se připevňoval za normální žací stroj travní a k některým žacím strojům i shrnovač, umožňující odkládání posečeného obilí stranou. Výrobce R. Ježek v Blansku, nabízel k žacím strojům roštový odkládač posečeného obilí s hráběmi k jeho ručnímu odkládání. Jako přídavná zařízení se dodávaly též zvedače klasů a k válovým hrsťovačkám za účelem snížení sklizňových ztrát zrnolapy na zachycování obilních zrn, vydrolených při sečení na válu.
Myšlenka, jak usnadnit vázání hrstí obilí po žacích strojích do snopů, vedla F. Macha ke konstrukci tzv. vazače snopů .Ty v menším množství pak vyráběla firma Mach a Radosta v Brně. V zemědělské praxi se však významněji nerozšířily, podobně jako vazače povřísel.
V první polovině 20. století se stali hlavními výrobci obilních žacích strojů v Českých zemích Knotkova továrna v Jičíně, Melicharova společnost v Brandýse nad Labem, Prostějovská továrna na zemědělské stroje Wichterle a Kovařík a společnost K.a R.Ježek v Blansku. Vedle domácích výrobků se na našem trhu samozřejmě dále nabízely i stroje zahraniční výroby. Potažní žací stroje se dodávaly o záběru 3,5 - 4 stopy (107 - 122 cm) pro kravský potah nebo jednoho koně, o záběru 4,5 -5 stop (137 -152 cm) pro pár koní. Podstatné vylepšení provozních vlastností žacích strojů během třicátých let přineslo zavedení kuličkových ložisek a olejových lázní. Tím se výrazně snížila potřeba tažné síly a ztišil chod strojů. Obilní žací stroje potažní, jejichž jádro tvořily hrsťovačky, dosáhly svého největšího rozšíření u nás koncem padesátých let při početním stavu kolem 66 000 fyzických jednotek. V šedesátých letech byly velmi rychle vytlačovány hlavně samovazači a posléze i sklízecími mlátičkami.
První žací stroj s vázacím ústrojím byl u nás vystavován v roce 1872 v Hostivicích u Prahy. Byl to výrobek Woodův. Počátek významnějšího zavádění samovazačů na provázek v Českých zemích se však datuje od roku 1908, kdy tyto stroje začala vyrábět Knotkova továrna v Jičíně. Později jim na trhu začaly konkurovat samovazače Melicharovy. Po nějakou dobu se také v Prostějovské továrně na zemědělské stroje montovaly z dovážených dílů vazače Deeringovy konstrukce.
Po znárodnění průmyslu byla výroba samovazačů v roce 1949 soustředěna do nově vzniklého Agrostroje n.p. Jičín. Zde se v padesátých letech vyráběly pravořezné samovazače potahové typu LV-5 o záběru 1,52 m a traktorové MBK-210 o záběru 2,1 m. Koncem padesátých let se na trh začaly dodávat modernější levořezné šesti a osmistopé samovazače pouze traktorové pod označením ŽVZ 183 a ŽVZ 244 o záběru 1,83 a 2,44 m. Samovazače, vyráběné v padesátých letech, trpěly značnou poruchovostí McCormickova vázacího ústrojí, zaviněnou jednak méně kvalitním materiálem, dodávaným na jeho výrobu, a jednak málo kvalitním provázkem (papírovým nebo konopným).
V roce 1930 byl statistickým šetřením zjištěn početní stav asi 4 500 samovazačů v našem zemědělském provozu. V následujícím dvacetiletém období jejich největší expanze vzrostl jejich početní stav na pětinásobek. Maxima rozšíření samovazačů bylo dosaženo v letech 1953 - 54 při početním stavu kolem 25 000 jednotek. Ústup samovazačů z provozní scény probíhal u nás velice pomalu. Statisticky byly naposled evidovány až v roce 1975. Zřejmě jednou z hlavních příčin tohoto vývoje bylo problematické počáteční prosazování sklízecích mlátiček v našem zemědělství.
Zatímco u nás se pokračovalo ve zdokonalování původní klasické koncepce samovazače, v západoevropských zemích se v padesátých letech 20. století staly módními tzv. jednoplátnové samovazače. Velké popularitě se zde těšil zejména dánský samovazač JF. Dodával se ve verzi potažní i traktorové o záběru 1,5 m. Tento stroj bezřetězové konstrukce měl všechna převodová kola umístěná v olejové převodové skříni. V bývalé sousední NDR se vyráběl v té době jednoplátnový typ E-157 o záběru 1,8 m. Pro sklizeň obilí na malých pozemcích a na svazích ve Švýcarsku byl vyvinut bezplátnový samovazač Rapid o záběru 1,5 m, dodávaný s motorobotem stejné značky. Konstrukce tohoto samovazače je řešena zcela originálně. Obilí, posečené čelní žací lištou, je ve svislé poloze přihrnováno bočními vidlemi do středu, kde se bez pokládání váže do snopů. Svázané snopy jsou odhazovány dozadu, takže nepřekážejí v další jízdě. K obsluze tohoto samovazače stačí jeden člověk, který řídí motorobot o výkonu 8 - 12 k (5,9 - 8,8 kW).
Ing. František Novotný, CSc.
VÚZT Praha Ruzyně
