Přímá sklizeň obilnin v humidních oblastech západní Evropy
Od roku 1927 byla v západoevropských, převážně humidních podmínkách ověřována vhodnost amerických sklízecích mlátiček, konstruovaných pro vysoký řez. První testování v Anglii, Francii a v Německu sice nepotvrdilo všeobecně převládající názor v odborných kruzích, že se tato technika do evropských podmínek nehodí, ale přesto odhalilo řadu nedostatků a nových problémů, spojených se zaváděním přímé sklizně obilnin v západoevropské oblasti. Musela uplynout téměř dvě desetiletí, než se sklízecí mlátičky natolik zdokonalily po funkční a splehlivostní stránce a byly přizpůsobeny evropským podmínkám nízkého sřezu, aby postupně vytlačily tehdejší převládající sklizeň hrsťovačkami a vazači.
Anglie, Francie
První americkou sklízecí mlátičkou v Anglii byl závěsný model McCormick-Deering č.8, dovezený v roce 1928 k ověřovacím zkouškám na Flamsteadburgském panství, hrabství Hertfordshire. Téměř ve stejnou dobu získal Ústav zemědělského inženýrství Oxfordské university závěsný model Massey Harris z Kanady. Během sezóny 1928 sklidila severoamerická žací mlátička 77 ha obilnin, kanadská pak ve Weltshire 36 ha.
Až do této doby převládalo v „nejlépe informovaných kruzích“ mínění, že se sklízecí mlátička z důvodů klimatických podmínek a mnoha dalších sklizňových zvyklostí do anglického zemědělství vůbec nehodí. Výsledky prvního provozního ověřování však vyzněly natolik příznivě, že bylo rozhodnuto v testování dále pokračovat. V roce 1929 byl z Kalifornie dovezen Holtův řádkovač a sklízecí mlátička k předvádění dělené sklizně pšenice.
Na základě prvních poznatků a získaných provozních zkušeností byl již v roce 1929 vyroben firmou Clayton a Shuttleworth v Lincolnu první anglický model závěsné sklízecí mlátičky. Jeho první testování vyznělo poměrně příznivě. Tento model měl žací ústrojí délky 12 stop (3,66 m) a byl vybaven specielním předmlátícím bubnem a hřebovým košem, umístěným před hlavním mlatkovým bubnem.
V sezóně 1932 sklidily závěsné sklízecí mlátičky v Anglii již kolem 1 800 ha obilnin. Byly nasazovány v různě velkých zemědělských podnicích a za různých sklizňových podmínek. Prokázalo se, že praktické uplatnění zklízecích mlátiček v anglickém zemědělství nemůže být již déle předmětem diskuze. Přesto jejich prodej v období mezi světovými válkami se rozvíjel velice pomalu. Naráželo se přitom na tradiční nedůvěru farmářů, přecházející často v úplnou lhostejnost. Pádné argumenty zemědělské praxe k odmítání této nové techniky jsou podrobněji komentovány v souvislosti se zaváděním sklízecích mlátiček v Německu.
Ve Francii firma Albert Douilhet z Canderan-Bordeaux vyvinula v roce 1928 specielní model obilního sklízeče. Nebyla to ještě sklízecí mlátička klasické konstrukce. Jeho úkolem bylo sekat porost nízko, vymlátit obilí a vymlácenou slámu svázat. Neměl tedy čistidlo. Pracovní ústrojí tohoto závěsného stroje byla poháněna pomocným benzinovým motorem Vymlácené zrno spolu s plevami a úhrabky se pytlovalo a odváželo na sýpku, kde se nechávalo dozrát do tržní zralosti. I když se tento způsob sklizně obilnin hromadně nerozšířil, představuje uvedený model pozoruhodný přechod k malé sklízecí mlátičce.
Německo
Impuls prověření vhodnosti používání amerických sklízecích mlátiček v německém zemědělství dal šlechtic Bismark-Varzin, který v roce 1927 zakoupil první stroj tohoto druhu značky Case. Organizací zkoušek bylo pověřeno Říšské kuratorium pro techniku. Během sklizňové sezóny se s tímto „novým“ sklizňovým strojem získávaly první provozní poznatky a zkušenosti. V roce 1928 bylo již nasazeno 7, v roce 1929 pak 12 závěsných sklízecích mlátiček (z toho 2 modely Advance-Rumely, 2 modely IHC. 2 modely Massey Harris a 6 modelů Case). Precisní testování probíhalo jak ve vlhkých přímořských krajích (Pomoří a Východní Prusko), tak i v krajích vnitrozemských (Branibory, Sasko, Slezsko). Přitom se zjišťovala velikost sklizňových ztrát, možnosti kopení slámy a uskladnění zrna, dále použitelnost žacího řádkovače a zvláště pak provozní začlenění sklízecí mlátičky. V roce 1930 se počet dovezených strojů zvýšil na 19. Od počátku se do této novinky vkládaly velké naděje, výsledky rozsáhlého provozního testování však přineslo vystřízlivění. Vzhledem k vysokým pořizovacím nákladům se u nasazených sklízecích mlátiček nedosahovalo výrobci proklamované vysoké hodinové výkonnosti. Při poměrně krátké agrotechnické lhůtě pak byla i sezonní výkonnost z ekonomického hlediska nedostatečná. Velké množství slámy, které se musí v evropských podmínkách při nízkém sřezu zpracovat, činilo zámořským strojům pro vysoký sřez, vybaveným hřebovými mlátícími bubny, značné těžkosti. Obilní porost se proto musel sekat vysoko, což zase vedlo k vysokým ztrátám, způsobeným seřezáváním klasů. Sklizeň polehlých porostů byla vůbec problematická. Vyvstal problém úklidu slámy padající na strniště, který musel být řešen tehdejšími pracovně náročnými ručními metodami. Tak se pracovní úspory, dosažené při sklizni obilí opět ztrácely při sklizni slámy.
Uvedené negativní zkušenosti způsobily, že zemědělská praxe i výrobci v Německu byli dlouho velice zdrženliví. Po řadu let bylo málo věcí tak vehementně odmítáno, jako přímá sklizeň obilnin. Argumenty protivníků nebylo možno přehlížet. Zámořské sklízecí mlátičky jsou příliš rozměrné, těžké a drahé. Pozdnější sklizeň přináší ve vlhkých oblastech vyšší riziko ztrát. Sklízí se vlhké obilí, které je třeba přečistit a dosoušet. To vyžaduje přestavbu nebo výstavbu nových sýpek a s tím spojené další investice. Zaplevelují se pozemky, ztrácí se část slámy vysokým strništěm a plevy. K tomu přistoupila ještě nezaměstnanost třicátých let a okolnost, že se strany státu nebyl v letech 1933 - 38 zájem o zavádění racionalizačních postupů do zemědělství a dovoz zámořských sklízecích mlátiček byl značně omezen.
Společnost „Deutsche Industrie Werke“ pracovala na stroji podobného určení jako francozská firma Douilhet, ale neuspěla na trhu. Potom už jen bratři Claasové, výrobci vazačů a zemědělského nářadí v Harsenwinkelu, pokračovali nerušeně za konzultací profesora Brennera z Ústavu zemědělské techniky, Braunschweig-Volkenrode ve svých experimentech a v roce 1931 postavili prototyp sklízecí mlátičky na traktoru v podobném provedení jako Baldwin-Cleaner v roce 1923. Během roku 1933 navštívil profesor Brenner Spojené státy americké, kde byl inspirován vývojem malých Allis-Chalmersových sklízecích mlátiček. Aktivita Harsenwinkelu dostala nový směr, když bratři Classové s Brennerem začali vyvíjet tzv. „žací a mlátící vazač“. První model tohoto typu vyrobený v Německu byl prodán majiteli statku v Halle/Saale roku 1936. Od zahájení sériové výroby v roce 1937 do počátku druhé světové války prodala firma Claas velkostatkům a středním usedlostem asi 1 400 těchto svých příčně přímotokých sklízecích mlátiček.
Po druhé světové válce došlo v Západní Evropě k zásadnímu obratu v názorech na sklízecí mlátičku. Její zdokonalení na přijatelnou úroveň a pak zejména nedostatek pracovních sil způsobily, že její zavádění nejprve v závěsné verzi s pomocným motorem a později ve verzi samojízdné probíhalo tak rychle jako u žádného jiného stroje. Zatímco v roce 1954 bylo zde v provozu asi 90 000 sklízecích mlátiček, stoupl do roku 1967 na 420 000. Tehdy se již kolem 80 % obilních ploch sklízelo touto technikou. Proces náhrady tradiční sklizně obilními žacími stroji a vazači přímou sklizní byl v předních západoevropských státech (Velká Británie, Francie, Německá spolková republika) prakticky dovršen do roku 1975.
Německá firma Claas plně využila svého víceletého předstihu ve vývoji sklízecích mlátiček a stala se v poválečném období na mnoho let největším výrobcem sklízecích mlátiček v Západní Evropě s roční produkcí vrcholící v roce 1965 počtem 22 500 fyzických jednotek. Potom začal být trh nasycen, odbyt sklízecích mlátiček poklesl a firma Claas se začala orientovat na mnohem širší sortiment výrobků (sklízecí řezačky a lisy).
Svoji hromadnou produkci sklízecích mlátiček zahájila firma Claas v roce 1946 velmi úspěšným modelem „Claas Super“. Ten jako příčně přímotoký typ s velkou plochou vytřásadel a čistidel včetně dokonalého utěsnění prokazoval ve všech sklizňových podmínkách výbornou kvalitu práce při vysoké výkonnosti a nízkých ztrátách. Problém snížení vysokých pracovních nároků na úklid slámy byl zde již úspěšně řešen neseným lisem. Model Claas Super se dodával na trh ve variantách Claas Super Junior a Claas Super 500. Claas Super byl od roku 1959 nejpoužívanější sklízecí mlátičkou v Německé spolkové republice. Do roku 1966 bylo prodáno více jak 65 000 těchto sklízecích mlátiček závěsného typu s pomocným motorem.
Firma Claas se současně stala i vedoucí firmou v zavádění technických novinek. První samojízdná sklízecí mlátička vyrobená v Západní Evropě byl Claas Herkules, uvedený na trh v roce 1953. Modely Claas Commandor byly jako první vybavovány monitorem ztrát jako standardním zařízením. Modely Claas Dominator byly od roku 1985 vybavovány důmyslným hydraulickým systémem, který při jízdě až do svahu 20% zajišťuje rovnoměrné rozložení zrna na horním sítě čistidla jeho kývavými pohyby i proti svahu a tím i jeho kvalitní vyčištění bez snížení výkonnosti sklízecí mlátičky na svazích (3-D-čištění s dynamickým svahovým vyvažováním).U modelu Claas Dominator 116 CS byla počátkem osmdesátých let nahrazena klasická vytřasadla systémem osmi příčně vestavěných rotačních separátorů. V roce 1995 se u velké mlátičky Lexion 480 přešlo na ekonomičtější systém dvou podélně situovaných rotačních separátorů (Roto Plus). Již u předchozích modelů Claas Mega byl úspěšně aplikován systém mlácení zrna s urychlovacím bubnem (systém APS).
