O společnosti Agrico Třeboň se dobře ví, že je velice flexibilní, neboť dokáže skloubit moderní systémy a technologie téměř se všemi požadavky investora a předpisů. Za pravdu tomuto tvrzení dal i Den nové technologie v Bubovicích na Příbramsku, během něhož byla představena zmodernizovaná posklizňová linka obilovin. Investorem byl AGROSPOL, výrobní obchodní družstvo Bubovice, role generálního dodavatele připadla společnosti Agrico, hlavní technologie dodala německá firma Neuero a všechny železobetonové konstrukce zhotovila společnost AGOS stavební a. s. Pelhřimov.
„Záměr investora vybudovat moderní posklizňovou linku na středisku v Hudčicích se do konečné podoby formoval poměrně dlouho,“ řekl týdeníku Zemědělec projektant Ing. Jan Machovec, který s třeboňskou společností spolupracuje už více než dvacet let. „Na základě řady technických požadavků investora jsme museli často přistoupit k nestandardním řešením. Družstvo například požadovalo zachovat ve stísněném areálu původní skladovací kapacity, ale také to, aby všechny dopravní cesty vedly po povrchu, nikoliv v hlubokých betonových šachtách. A tomu odpovídá i atypické rozmístění jednotlivých prvků posklizňové linky, například sušička je nelogicky umístěná na opačné straně původní haly, než stojí nová sila. Hned na počátku nám celý projekt nabourala i protihluková studie, abychom splnili požadavky hygienické stanice z hlediska dopadů posklizňové linky na její okolí, byla sušička osazena protihlukovou stěnou vysokou 5,5 metru. Co je ale podstatné, nová posklizňová linka dnes splňuje všechny požadavky investora i úřadů, navíc je barevně roztříštěná, takže nepřipomíná kosmodrom a příliš nenarušuje zdejší krajinu.“
„Pokud si vzpomínám, o moderní posklizňové lince se u nás začalo hovořit už asi před 15 roky, ale k vlastní realizaci jsme přistoupili až v letech 2015 a 2016,“ řekl přítomným předseda představenstva AGROSPOLU Bubovice Ing. Milan Šustr. „Původně byly v jedné hale čistička Petkus K 523 z roku 1974 a stará strážovská sušárna SM 6, které už měly hodně za sebou. Tomu odpovídal i jejich výkon, v ideálních podmínkách jsme vyčistili osm tun za hodinu a za stejnou dobu jsme usušili čtyři tuny obilí. Špatné byly i dopravní cesty, neustále někde něco unikalo a stále se opravovalo. Když jsme v polovině července vyjeli s mlátičkami do sklizně, rozběhla se i posklizňová linka, a přestože pracovala nepřetržitě 24 hodin, zastavila se až někdy v polovině září. Stále se zhoršující technický stav a uvedená produktivita nás přinutily jednat.“
Celou reportáž naleznete v Zemědělci č. 16.*
