V polovině 19. století byl již vědecky i v praxi spolehlivě prokázán vliv drasla, fosforu, dusíku a dalších prvků, včetně vápnění, na růst výnosů polních plodin. Úhor jako obnovitel úrodnosti půdy rychle ze zemědělství mizel a rolníci poznali výhody střídání plodin a začali používat k hnojení kromě hnoje i další hnojiva, která se postupně objevovala na trhu.
První minerální hnojiva
Od 30 let to byly kostní moučky. Průmyslově vyráběný superfosfát se na trhu objevil roku 1843. Z Jižní Ameriky se do Evropy dováželo quámo a chilský ledek. Rozsáhlé zásoby ,caliché, z niž se po krystalizaci získával chilský ledek objevil roku 1825 při severní hranici Chile v Čechách narozený Tadeáš Heenke. V roce 1839 byla objeveny mohutná ložiska draselných solí u Stassfurtu poblíž Magdeburku. Hlubině se začala těžit roku 1859. V roce 1880 se začal průmyslově vyrábět síran amonný. Sortiment průmyslových hnojiv se dále rozšiřoval.
První českou továrnu na výrobu minerálních hnojiv a lučebnin založil v Kolíně nad Labem Fr. Horský, majitel tamního velkostatku. Horský patřil k nejvýznamnějších zemědělským odborníků té doby u nás. Kolínská továrna byla uvedena do provozu v roce 1872. Jejími akcionáři byli i někteří pokrokoví rolníci z okolních vesnic. Do té doby se k nám veškerá umělá hnojiva, často nevalné kvality, dovážela ze zahraničí. Vznikaly u nás další továrny. Např. v roce 1894 byla založena Akciová továrna na hnojiva a lučebniny ve Slaném, v roce 1895 První moravská rolnická továrna na soustředěná hnojiva a lučebniny v Přerově a další. Tím byly vytvořeny podmínky k tomu, aby se v našich zemědělských podnicích začal používat nový typ stroje - rozmetadlo minerálních hnojiv.
Hnojení minerálními hnojivy
Předpokladem úspěšného hnojení těmito hnojivy bylo, a dosud je, jejich stejnoměrné rozmetání po ploše. Drobní rolníci rozhazovali hnojiva ručně. Aby dosáhli dokonalejšího rozmetání, tak hnojiva smíchali se suchou, kyprou hlínou nebo pískem. Promíšení se zeminou bylo někdy nezbytné i ze zdravotních důvodů, protože některá hnojiva silně prášila a negativně působila na zrak a dýchací ústrojí člověka. Hnojivo se rozhazovalo z dřevěné bedýnky, uvnitř pokryté pozinkovaným plechem, kterou měl rolník zavěšenou na silném řemeni na krku.
Na větších statcích bylo samozřejmě optimálnější a také efektivnější použít rozmetadla. Rozmetadla hnojiva rozhazovala hnojiva buď na široko nebo do řádků.
Řádková rozmetadla
Řádková rozmetadla se připojovala přímo k secím strojům. Tyto kombinované stroje, které se začaly používat nejprve v Anglii, byly seřízeny tak, aby hnojivo padalo pod semeno. K řádkovému povrchovému hnojení ledkem se používaly ledkovače, jimiž se ledek sypal přímo nad řádek. Byla dodržována zásada, že se nesmí semeno s hnojivem dotýkat. Řádkové hnojení mělo své nevýhody. Hnojivo poškozovalo klíčící rostliny a malé rostlinky a to zejména tehdy, když nastalo po setí sucho. Tento nepříznivý vliv průmyslových hnojiv na vývoj klíčícího semene přiměl výrobce k vývoji samostatně pracujících rozmetadel. Proto již počátkem 20 století dávala praxe přednost rozmetadlům s nimiž se hnojilo na široko. Hnojiva se s nimi rozmetala již při přípravě půdy k setí. Hnojiva se buď zavláčela nebo zaorala.
Plošná rozmetadla
Rozmetadla průmyslových hnojiv se od sebe lišila vynášecím mechanizmem ve skříni, která se vyráběla až čtyři metry dlouhá. Na hřídeli, kterou uváděly do chodu převody od pojezdového kola, byly nasazeny ježky, válce, které hnojivo vynášely k výsevní štěrbině, jejímž zvětšováním či zmenšováním se regulovalo množství rozmetaného hnojiva. Na přelomu 19 a 20 stol bylo velmi rozšířené rozmetadlo Westfalia, z jehož zásobníku se hnojivo vynášelo nekonečným řetězem. Články řetězu měly delší zploštělé prsty. Některé stroje byly vybaveny i mechanizmem na samočinné čištění stěn skříně. Vyráběla se také rozmetadla trakařového typu, která před sebou tlačil člověk. U secího stroje, který byl vybaven rozmetadlem, se dala skříň rozmetadla, když se současně nehnojilo, odejmout. Dlouhá rozmetadla se na cestách a silnicích přepravovala v podélné přepravní poloze.
Rozmetadla minerálních hnojiv obvykle vyráběly továrny na secí stroje. U nás to byly firmy Melichar v Brandýse nad L., Pracner v Roudnici nad L., Červinka Praha, ale také firma V. Ot. Deyl ve Vinoři, nebo firma Szalatnay a Kröschel Praha - Žižkov. Rozmetadla se k nám i dovážela. Např. výrobky firmy Clayton - Schutteworth, či R. Sack.
Rozmetadla statkových hnojiv
Uplatnění rozmetadel statkových hnojiv v praxi bylo u nás mnohem pomalejší. Chlévský hnůj se po staletí odvážel z hnojiště vozem, nebo v zimě saněmi, na pole na hromady, z nichž se před oráním ručně vidlemi rozhazoval. Tato technologie se u nás v mnohých podnicích udržela ještě několik desetiletí po druhé světové válce. Stroj na rozmetaní chlévské mrvy byl u nás z literatury znám již na přelomu 19 a 20 století. Od 20. let 20. století se k nám začalo z USA dovážet rozmetadlo „New Idea“, ale zemědělci si jej pořizovali jen výjimečně. Byl to čtyřkolový vůz, tažený párem koní, jehož korba byla 3 m dlouhá, 1 široká a 0,40 m vysoká. Naložilo se na něj cca 1,5 t hnoje. Na dně korby byl umístěn dopravní lištový pás, který při rozmetání posouval hnůj k ježkům a ke křídlovému rozmetadlu na zádi. Pás i ústrojí na rozmetání hnoje uváděly do chodu převody od zadní nápravy. Hnůj nebo kompost tento stroj rozmetal do šířky 1,5 m, zatímco vápno do 5 m. Kočí ovládal vůz pákami z kozlíku.
Aplikace močůvky
Mnohem častěji však bylo možné na našich polích vidět „lejty, čili močůvkovače“. Jejich éra začala již v druhé pol 19. století, kdy se při intenzifikaci zemědělství zlepšovala péče nejen o hnůj, ale i o močůvku. Do té doby odtékala tato hnojná tekutina ze chléva bez užitku na dvůr, někdy až na náves a pouze znečišťovala životní prostředí. Účinnou propagací v hospodářských spolcích i v odborném tisku začali mnozí rolníci budovat u svých nových či zadaptovaných chlévů nejen kvalitní hnojiště z nepropustným podložím, ale také jímky na močůvku.
K čerpání močůvky ze žumpy se používala specielní, k tomu účelu konstruovaná, čerpadla. Pomocí těchto čerpadel se močůvka buï rozstřikovala po hnojišti, nebo se přečerpávala z jímky do voznice - lejty s níž se odvážela na pole. Vůz na přepravu močůvky byl buï dvojkolový, ten utáhl jeden kůò, nebo čtyřkolový pro pár koní. Místo korby měl dřevěný či železný dobře uzavíratelný válec o různém objemu. Voznice se plnila horním otvorem. Vzadu dole byl umístěn druhý otvor k němuž byl připevněn rozstřikovač, nebo rozdělovač k vytékání močůvky trubicemi, které sahaly blízko k zemi, do více řádků. Při rozstřikování močůvky po poli unikalo do vzduchu mnoho dusíku, proto se konstruovaly i močůvkovače řádkové, které zapravovaly močůvku pomocí radliček s dutými slupicemi do půdy, aniž přišla do styku se vzduchem. Z téhož důvodu se také v první republice ustupovalo od postřikování hnoje močůvkou.
Významným výrobcem řetězových čerpadel, stříkaček a vozů na přepravu močůvky byla Klementova hospodářská strojírna a slévárna v Hrobcích u Roudnice n. L, kterou její majitel Josef Klement založil roku 1889. Voznice rovněž také vyráběla firma Umrath a spol, založená roku 1872, jejíma hlavním výrobním programem byly parní lokomobily. V roce 1920 tato firma splynula s firmou Fr. Melichar v Brandýse nad L a dále působila pod názvem Spojená továrna hospodářských strojů Fr. Melichar - Umrath a spol a. s. K dispozici byly také voznice firmy Clayton a Schuttleworth aj.
Ctirad Růžička
