Kukuřice patří mezi velmi staré kulturní rostliny. Člověk ji začal využívat pro vlastní potřebu již mnoho tisíc let před naším letopočtem. Evropané se zabývají jejím pěstováním od 16. století. Jedná se o jednoděložnou rostlinu, která byla původně nenáročná na podmínky stanoviště. Dnes díky pokroku ve šlechtění dokáže poskytovat velké výnosy zrna i píce.
Kukuřice je oblíbená plodina pro výrobu konzervované píce ke krmení skotu a v poslední době i jako stále významnější surovina pro bioplynové stanice. Technologie její sklizně prošly během poměrně krátké doby bouřlivým rozvojem.
Hlavní požadavky na silážní kukuřici znějí po vysokém energetickém zisku z hektaru, optimálním složení obsažených látek a dobré silážovatelnosti. Nejčastější chybou je nedbalost při výběru odrůdy a nevhodná volba termínu sklizně, což se následně projeví v kvalitě siláže. Nejdůležitějším kritériem pro termín sklizně je obsah sušiny rostlin; v závislosti na hybridu by se měl pohybovat mezi 28 až 35 %. Hybridy s listy, které zůstávají dlouho zelené a zdravé, poskytují více hodnoty ze zbytku rostliny a dovolují flexibilní naplánování sklizně.
Dalším účinným opatřením k ovlivnění kvality siláže je výška řezu při sklizni. Vyšší strniště znamená menší znečištění hmoty a vyšší podíl zrna dovoluje snazší ovlivnění obsahu sušiny a energie.
