Zavádění samočinných napáječek do našich chlévů na přelomu 19. a 20. století byl bezesporu velký pokrok. Zvířata měla k vodě kdykoli neomezený přístup a přestala tak být závislá na libovůli ošetřovatelů, zda si na ně vzpomenou a nalijí jim do žlabů několikrát denně dostatečné množství vody.
Po instalaci napáječek stoupla spotřeba vody ve stáji asi o třetinu. U zvířat se díky dostatku vody zlepšilo zažívání a příjem potravy a tím se zlepšil jejich celkový zdravotní stav. Zkouškami se tehdy zjistilo, že se díky napáječkám zvýšila i dojivost. Než se voda dostala z nádrže ke zvířatům, tak se ohřála na stájovou teplotu, což bylo velmi důležité. Při dřívějším nalévání studené vody ze studny přímo do žlabů, dobytek obtížně pil, trpěl průjmy a záněty zažívacího ústrojí. Napáječkami se snížila i možnost přenosu infekce, protože z jedné napáječky pila obvykle jen dvě zvířata. Ušetřilo se jimi také mnoho lidské práce, která byla dříve potřeba na donášení a nalévání vody do žlabů.
Zemědělec mohl o instalaci napáječek uvažovat teprve tehdy, když měl stabilní zdroj vody, buď z vlastní studny, nebo z obecního vodovodu a nezbytný byl také dostatek finančních prostředků. Než se však rozhodl zadaptovat svůj starý, již nevyhovující chlév, či postavit nový, který by již splňoval základní hygienické požadavky pro celoroční ustájení zvířat, to znamená dostatek světla, vzduchu a kvalitní stání s odpadními stružkami pro odtok močůvku, či chlév vybavit novými technologiemi, k nimž patřily kromě napáječek i vysuté drážky či polní dráhy na mechanizovaný úklid hnoje, musel být sedlák přesvědčen o tom, že se mu investice do chovu skotu vyplatí, že bude pro něj přínosem. Rozhodnutí nebylo pro rolníky tehdy jednoduché. Naprostá většina z nich se orientovala na rostlinou výrobu, především na pěstování okopanin a obilovin. Do sklízecí techniky a strojů k obdělávání půdy investovali značné prostředky a svůj dobytek díky tomu zanedbávali. Chov skotu byl proto u nás ještě koncem 19. století na nízké úrovni.
Pozitivní vliv Zemědělské rady
Významnou roli tehdy sehrála Zemědělská rada pro království České. Byl to zemský ústav, jehož úkolem bylo zvelebovat a hájit zájmy zemědělství a hospodářského průmyslu v království Českém. Obdobné instituce působily také na Moravě a ve Slezsku. Zemědělské rady plnily funkci prostředníků mezi zemědělci a státními či zemskými úřady.
Zemědělská rada pro království České byla ustavena roku 1881, jako nástupnická organizace po zrušené Vlastenecko - hospodářské společnosti, která v Čechách působila koncem 18. století. V roce 1891 se Zemědělská rada rozdělila na český a německý odbor a každý z nich pak pracoval samostatně. V řídích orgánech byli nejen volení zástupci hospodářských spolků, ale i vlády, země a ministerstva orby. Činnost odborů byla soustředěna do řady odborných výborů a několika výzkumných ústavů a stanic. Zemědělská rada vlastnila také odbornou knihovnu. Působili při ní také inspektoři pro jednotlivé obory a kočovní učitelé.
Další neméně důležitou funkcí Zemědělské rady bylo poskytování subvencí a peněžitých podpor z prostředků, které ji přiděloval Zemský sněm či stát. Peníze byly určeny na zlepšení chovu skotu, prasat, drobného zvířectva, na plemenné stanice, mlékařství, ovocnictví, na nákup hospodářských strojů, meliorace, hospodářská družstva, zalesňování a mnohé další účely. Nejvíce prostředků však směřovalo na přelomu 19. a 20. století na zkvalitnění chovu skotu. Jednak na zakládaní plemenných stanic, které produkovaly čistokrevný skot k dalšímu chovu a také do výstavby nových stájí. Na plemennou stanici, v niž bylo 5 kusů krav a 1 býk, dostal chovatel 30 % subvenci. V roce 1903 byl tento program zastaven a zemědělcům se přidělovaly jednotlivé pelmené krávy s 50 % subvencí, čímž se stal tento program dostupný široké vrstvě zemědělců. Z podnětu Zemědělské rady byla založena i plemenná kniha. Za státní prostředky Zemědělská rada rada také nakupovala ze zahraničí pelmené býky. Majitelům hospodářských usedlostí poskytovala finanční podporu na zřízení vzorných chlévů, hnojiští a výběhů pro dobytek. Rolník o ní mohl požádat v případě, že byl členem některého hospodářského spolku. Žádost potvrzoval delegát Rady zemědělské příslušného okresu.
Velmi důležitá byla i podpora, kterou Zemědělská rada poskytovala českému zemědělství prostřednictvím své Zemědělsko - technické kanceláře, kterou založil roku 1883 Český sněm. Její činnost byla všestranná. Měla pedologické oddělení, podporovala rekultivaci pozemků poškozených dolováním, výstavbu rybníků, regulaci řek a meliorační práce. Roku 1895 začala také podporovat zřizování vodovodů. Její činnost v tomto oboru byla tak masivní , že se při ní vytvořilo roku 1909 samostatné Vodovodní oddělení. Existence vodovodu v obci, byla jedním z předpokladů, aby si zemědělci v oblastech, kde nebyl dostatek vody, mohli vybavit své stáje napáječkami. O subvenci na postavení vodovodu žádala obec.
Princip činnosti samočinných napáječek
Princip samočinných napáječek byl následující: Na zvláštním lešení ve chlévě, či na půdě, byla umístěna velká nádrž, do níž se obvykle vešla celodenní spotřeba vody ve chlévě. Z této nádrže tekla voda samospádem do malé regulační nádoby, která byla ve stejné výši, jako napájecí nádoby u žlabů. Napáječka byla určena buďto pro jeden kus, nebo častěji pro dvě zvířata společně. Napájecí misky byly navzájem propojeny trubkou, proto se v nich hladina vody udržovala stále ve stejné výši jako v regulační nádržce. Množství vody, které zvíře ze své misky upilo, se automaticky doplňovalo. Při snížení hladiny klesl plovák v regulační jímce a ventil, který s ním byl spojený se pootevřel a voda v jímce i v miskách se automaticky doplnila z velké nádrže do původní výše. Aby se dal celý systém vyčistit a propláchnout, byl na potrubí namontován výpustní kohout.
Napájecí nádoby se obvykle vyráběly z jemné litiny. Jejich vnitřní plocha byla smaltovaná. Napájecí miska se uzavírala dutým plovoucím pozinkovaným víkem, které plavalo na hladině vody. Chtělo-li se zvíře napít, stlačilo víko nádoby dovnitř. Když pít přestalo, víko se opět vrátilo na hladinu a uzavřelo přívod vody do misky a zpětný výtok z misky do potrubí tak byl znemožněn.
Samočinné napáječky nepronikly do všech chlévů. Ještě v první republice nalévali někteří zemědělci svému dobytku vodu do žlabů. Někteří z nich používali kompromisní řešení. Na jednom konci žlabu, který neměl spád, se vpouštěla voda, na druhém se dala přebytečná voda vypustit do kanalizace. Nedopitou vod vymetali ošetřovatelé ze žlabu koštětem k výpusti, čímž se zároveò žlab vyčistil. Někdy se zřizoval zvláštní žlab na napájení před nebo za hlavním žlabem. Při zanášení krmení se tento žlab znečišťoval, což byla jeho velká nevýhoda. Samočinné napáječky vyráběla řada firem a existovalo více systémů. Nejoblíbenějšími zůstaly i v první republice napáječky tlačítkové, protože v nich byla voda stále čerstvá, nestála v napajedlu a nevracela se zpět do potrubí. Byla však dávána přednost kameninovým či betonovým miskám před litinovými.
Tuzemští výrobci
Počátkem 20. století se na výrobu a instalaci napáječek zaměřilo více firem. Nejznámějšími výrobci byli: Antonín Kunz v Hranicích na Moravě, František Chvojka v Přelouči A. Zehr v Brandýse nad Labem, V. Jaroš v Kralupech a j.
Antonín Kunz založil v roce 1883 továrnu v Hranicích na Moravě, která se specializovala na stavbu vodovodů, plynovodů, na výrobu čerpadel a dalšího zařízení pro vodárenské účely. Vyráběla také vodovodní a plynové armatury všech velikostí. Kunzova firma také dodávala projektové dokumentace , které sloužily obcím a družstvům jako podklad při žádostech o udělení subvence na postavení vodovodu či melioračních prací. V jejím výrobním programu byly samočinné napáječky.
František Chvojka vyráběl samočinné napáječky vlastní konstrukce, které se vyznačovaly trvanlivostí a snadným čištěním. Potrubí i napájecí misky byly cementové. Trubky byly vyloženy zinkovým plechem, který přispíval k jejich pevnosti. Výše vody v napáječkách se regulovala, stejně jako u ostatních systémů, plovákem v regulační jímce. V zadní části žlabu byla zazděna cementová trubka, která dodávala do jednotlivých misek vodu. Misky byly zakryty šikmo ležícím víkem. Díky těmto víkům se voda v miskách nezačišťovala. Byla stále v dobrém stavu, protože v ní nebyly žádné železné součásti , které by vodu kazily. Zvíře se snadno naučilo víko nadzvedávat . Po napití se víko samo položilo. Dopadlo nehlučně, protože jeho pád ztlumily gumové podložky. Rolník František Chvojka své napáječky vyráběl nejprve v Bezděkově u Choltic. Později se vyráběly v Přelouči pod značkou „Aquator“ Chvojka - Přelouč.
Ing. Ctirad Růžička
