Pojmy senzorika, autonomie a robotizace vystihují obsah přednášky doc. Milana Kroulíka, která proběhla na letošním veletrhu Země živitelka. Podle něj jsme již na prahu zemědělství 5.0, pro nějž bude typické značné využití robotiky.
Aby robotika mohla spolehlivě fungovat, na tom se pracuje již nyní, a to rozvojem autonomních prvků, zabudovaných v konvenčních zemědělských strojích, u nichž jsou satelitní navigace, telemematika a senzorika, včetně precizní optiky, často používané systémy. V kontextu s podporou rozvoje lokálně cílených zásahů na poli, predikcí dat či s využitím AI (u ní je zatím důležité umět odfiltrovat věci, které si vymýšlí), je pak větší rozvoj robotiky již za dveřmi. Důležitým prvkem rozvoje robotiky je také vývoj takzvaných digitálních dvojčat, kdy ve virtuální simulaci lze predikovat, jak se určité zařízení nebo vyvíjený systém budou chovat v reálných podmínkách.
Pro nástup robotiky bude samozřejmě vhodné optimalizovat tvar pozemků a dále rozšířit metody sběru dat pro lepší posouzení jejich variability. V současné době se jako perspektivní jeví měření půdní vodivosti, která vypovídá o fyzikálních vlastnostech půdy, vodním režimu nebo obsahu organické hmoty, použití gamaspektrometru zase nabízí bezkontaktní měření obsahu draslíku a dalších makroprvků, na jejichž základě lze provádět variabilní hnojení. Aby se nemuselo kvůli sběru dat po poli často jezdit, ukazují se při měření vodivosti půdy jako vhodné snímače umístěné přímo na pracovních orgánech nářadí (talíře, radličky).
A pozornost je věnována též cílenému ošetření rostlin. Zejména toho, jež je učeno pro likvidaci plevelů, kdy je účelné zasáhnout právě jen plevelné rostliny, což přináší nejen úsporu herbicidů, ale i nižší stres pro kulturní plodiny, které nejsou herbicidem zasaženy vůbec nebo jen minimálně. A ač se nám dnes zdá strojové odlišení plevele a kulturní plodiny jako maximum možného, tak lze jít ještě dále a po vyhodnocení druhu plevelů lze postřikovat jen ty potenciálně nebezpečné a nechat na poli ty, které nekonkurují kulturní plodině a mají environmentální přínosy.
Zajímavé může být i variabilní setí, u něhož lze regulovat nejen počet semen vysetých na hektar, ale i hloubku setí a intenzitu přihnojení. Třeba na základě měření teploty a vlhkosti půdy.*
