20.11.2001 | 10:11
Autor:
Kategorie:
Štítky:

Technika v ochraně rostlin

Při boji s plevely, živočišnými škůdci či houbovými chorobami kulturních rostlin se u nás prakticky až do poloviny 20. stol., upřednostňovaly mechanické způsoby ochrany a agrotechnická opatření. Použití chemických přípravků v porostech polních plodin bylo jen velmi omezené.

Chemické přípravky se uplatnily pouze při moření osiva, při ničení ohnice nebo při preventivním postřiku proti plísni bramborové Výjimečně se také používaly při kalamitním napadení porostů živočišnými škůdci. Běžně se však používaly v ovocnictví, v chmelařství a vinařství.
Velký význam měla administrativní opatření. Roku 1919 byl založen Svaz pro zemědělského a zemědělskoprůmyslového výzkumnictví u něhož byla zřízena Fytopatologická komise. Tato komise vybudovala po celém území republiky síť rostlinolékařské služby, která získávala statistické údaje o zdravotním stavu kultur a sledovala biologické a existenční podmínky pro výskyt škodlivých činitelů. Měla širokou síť dobrovolných zpravodajů, kteří byli jmenování ministerstvem zemědělství.
Základním zákonem, podle něhož vydávala československá vláda vládní nařízení a předpisy týkající se ochrany rostlin, byl zákon č. 165 o ochraně výroby rostlinné z 2. 7 1924 .Rozmach chemické ochrany rostlin nastal u nás až po II. světové válce.

Triéry

Účinným prostředkem proti zaplevelení polí byly jež v 19. stol. triéry, stroje francouzského původu (J. Pernollet), s nimiž se snadno z osiva odstraňovaly semena plevelů, stejného, obvykle kulovitého tvaru. Používaly se rovněž na třídění směsi semen, např. na odstranění oves nebo ječmene ze pšenice.
Princip práce byl následující. Z násypky semeno padalo do dutého plechového válce uvnitř opatřeného polokruhovitými jamkami. Do jamek zapadla nejen semena plevelů, ale i obilní zrna. Podlouhlá obilní zrna obilovin do jamek zapadla jen z poloviny. Část čněla ven. Při otáčení bubnu byla stržena plechovým žlabem, který byl připevněn k hřídeli bubnu a dosahoval až k vnitřní stěně bubnu. Při dalším otočení bubnu vypadla z jamek vlastní vahou semena plevelů a spadla na žlab a odtud po nakloněné ploše do nádobky. Do horní části válce se umísťovalo síto, kterým propadl jemný písek a drobná semena plevelů. Na méně čisté obilí se používal triér, který měl umístěný větrník pod násypkou. Vyráběly se triéry s různě dlouhým válcem i jeho průměrem. Složitější triéry měly dva i tři válce vedle sebe. Lišily se i v rychlosti otáčení bubnu za min (50 - 60). Triéry na náš trh dodávala například továrna Clayton a Schuttleworth, která měla své zastoupení i v Praze.

Moření osiva

V 2. pol. 19 stol. se začalo u nás v praxi uplatňovat i moření osiva. Zpočátku se používalo výhradně mokré moření. Osivo pšenice se namáčelo do roztoku modré skalice po dobu 12 hodin. Při ručním setí se mohlo vysévat již po krátkém usušení, ale secím strojem až po 24 hodinách. Méně rozšířené bylo moření ječmene a ovsa. Tyto obiloviny se mořily v roztoku kyseliny sírové ( poměr 3/4 kg kyseliny sírové do 100 litrů vody) po dobu 10 - 12 hodin. Řepkové semeno se namáčelo do roztoku kyselin sírové a karbolové. V 2 - 1 % roztoku kyseliny karbolové se mořilo řepné semeno po dobu 10 - 20 hodin. Před I. svět. válkou se začala používat k moření osiva také teplá voda s 53 - 56 stupni Celsia. Zničily se tím zárodky snětí. V praxi se používaly i jiné roztoky.
Rolníci si mořili osivo sami doma v kádi či sudu. Aby se osivo již od počátku moření mořidlem lépe zvlhčilo, dávali jej mnozí zemědělci do koše. Plný koš pak ponořili do roztoku mořidla. Po předepsané době se koš z nádoby vytáhl a pověsil na tyč, kde odkapal. Poté se osivo nasypalo v tenké vrstvě na plachtu, kde doschlo. Později se používal také rychlejší způsob kropením, tak zvané moření krátkou cestou.
Při mokrém moření se muselo osivo sušit a nedalo se hned sít. Tyto hlavní nevýhody mokrého moření odstranila suchá mořidla. Výsledek moření byl však závislý na půdní vlhkosti, protože teprve v půdě se vytvořil na semeni koncentrovaný roztok mořidla. Suchá mořidla byla jemně prášková, proto se s nimi muselo osivem promísit ve zvláštním přístroji, který byl hermeticky uzavřen. Suché moření bylo dražší.
; K moření osiva tekutými i suchými přípravky se vyráběly mořící stoje. Jejich výrobou
se u nás zabývalo několik továren. Josef Klement v Hrobcích nad Labem začal v roce 1922 vyrábět mořící stroj zn. Universum, který byl sestaven z nádoby v níž se mořilo osivo, jak mořidly chemickými, tak i horkou vodou. Stroj měl přídavné převodové zařízení. Klementova továrna jej vyráběla ve třech velikostech o výkonu 0,3 0,6 a 1,2 tuny namořeného osiva za 1 hodinu práce. Ve dvacátých a třicátých letech vyráběla i mořící stroj určený na suchá mořidla zn. Rotar , který byl vyráběn ve třech typech. Velkoobchod hospodářskými potřebami Aloise Veselého ze Znojma dodával na trh malý a lehký mořící přístroj zn. Moravia. Ústřední hospodářské skladiště v Opavě vyrábělo a dodávalo mořící přístroj Opavia. Oba tyto stroje byly vhodné pro obce, zemědělské a hospodářské jednoty nebo pro větší zemědělce. R. Fiedler a spol v Praze vyráběl mořící přístroj zn. Novosev na suché moření. Mohl být poháněn ručním, strojním popřípadě elektrickým pohonem. Jedna osoba s ním namořila 0,5 tuny osiva hodinu práce. Firma Landhang v Děčíně nad Labem dodávala třídící a čistící stroj zn Petkus s přídavným zařízením na moření osiva suchou cestou.

Boj s ohnicí

Na přelomu dubna a května bylo u nás možné velmi často vidět v porostech jarních obilovin silně rostoucí širokolistou ohnici, která na přelomu května a června žlutě vykvetla. Některé pozemky tento úporný plevel proměnil v žlutě svítící plochy, které vypadaly, jakoby na nich rolník pěstoval místo obilovin řepku.
Ohnice bývala velmi úporný a nebezpečný plevel zejména pro jarní obiloviny. Dozrává dříve než obilí a její semeno se tak ještě před sklizní obiloviny vysemení do půdy. V jarních obilninách má pro svůj vývoj velmi dobré podmínky, protože na začátku má mnohem rychlejší vývoj než například ječmen. Již v dubnu svými listy překryje nízký porost ječmene, brzy se rozvětví a tím mladé rostlinky tak přidusí , že jsou slabé a mají žlutozelenou barvu.
Ohnice byla nebezpečná i pro cukrovku, ale protože se porost cukrovky na jaře protrhával, okopával a plečkoval, tak se rychle rostoucí rostlinky ohnice při těchto pracovních operacích zničily.
V obilovinách se ohnice ničila mechanicky, postřiky, ale i střídáním plodin v osevním postupu. Doporučovalo se jarní obiloviny na několik let z osevního postupu vypustit. Někdy stačilo krátce po zasetí pole převláčet. I tímto zákrokem se rychle rostoucí rostlinky ohnice zničily.
V době, kdy měly mladé rostlinky ohnice 4 - 6 lístků se prováděl postřik 20 % roztokem zelené skalice. Na malém pozemku se stříkalo zádovou stříkačkou, na větším stříkačkou taženou potahem. Na jeden ha se spotřeboval roztok vyrobený ze 400 - 500 litrů vody do níž se zamíchalo 80 - 100 kg zelené skalice. Postřikem se ohnice úplně nezničila, ale jen poškodila, čímž kulturní plodina získala čas, aby ohnici přerostla. Obilovinám postřik skalicí v této koncentraci neškodil. Stříkalo se za suchého počasí. Přišel - li po postřiku brzy déšť, tak se jeho účinek snížil a jen málo oslabená ohnice mohla znovu rychle růst. Stříkačky na ohnice našim zemědělcům dodávala firma Nechvile Vídeň a Lux Z Chocně
Další způsobem, jak bylo možné zlikvidovat mladé rostlinky ohnice v růstové fázi 4 - 6 lístků, bylo poprašování. Používala se k tomu směs jemně mletého nehašeného vápna a zelené skalice. Zaplevelené pole se poprašovalo za rosy nebo po dešti rušně nebo rozmetadlem dávkou 60 kg na ha. Účinek poprachu se snížil, když po aplikaci silně pršelo. Postřikem ani poprašováním se však nepodařilo všechnu ohnici z pole odstranit.
Další možnost se naskytla v květnu, kdy ohnice vykvetla. Účinným prostředkem byla speciální hřebenová plečka s jejíž pomocí se ničila květenství ohnice. Nejznámějším vyráběným typem u nás byla Kožíškova patentní plečka. Na hřídeli měla upevněné čtyři hřebeny, které se poměrně velkou rychlostí otáčely pomocí převodů od pojezdového kola. Hřebeny během jedné minuty 116krát prohrábly kvetoucí porost ohnice, čímž ji zbavily nejen květů, ale i rozvětvených částí. Za 10 hodin s ní rolník s jednokoňským potahem dokázal ošetřit až 10 ha obilovin. Kožíškovy plečky vyráběla známá strojírenská firma K a R. Ježek v Blansku u Brna. Na trh jí dodávala ve třech velikostech o záběru 130, 150 a 175 cm.

Postřik chemickými přípravky

Chemické prostředky se používaly již na přelomu 19 a 20 století. Nejčastěji se s nimi ošetřovaly ovocné stromy. Velká pozornost se však věnovala také chmelu. Chmelaři je používali v boji s mšicí chmelovou a sviluškou chmelovou. V roce 1926 a 27 byly těžce zasaženy české chmelařské oblasti perenospórou, která se o několik let předtím vyskytla i v Německu. Jedinou účinnou ochranou byl ochranný postřik. Proti perenospoře pravidelně stříkali i vinaři.
Postřiky či poprachy porostů polních kultur proti živočišným škůdcům a houbovým chorobám byly v první republice jen okrajovou záležitostí. Proti nejzávažnějším houbovým chorobám obilovin, rzím a plísni sněžné a mazlavé se mořilo osivo. Postřik proti hmyzím škůdcům se použil jen v případě kalamitního výskytu. Postupovalo se tak např. při přemnožení brouka hrbáče oseního počátkem 20 let 20 stol., jehož larvy ničily mladé obilní rostlinky. Napadené porosty obilovin se tehdy stříkaly svinibrodskou zelení. Při ochraně proti tomuto škůdci se doporučovaly i další prostředky, jako hloubení izolačních příkopů nebo dodržování střídání plodin. V jarních obilovinách se chemicky ničila ohnice.
Zemědělci chemicky ošetřovali i porosty cukrové řepy. Při výskytu plísně řepné je stříkali 2 % roztokem bordeuxké jíchy.
Měďnatými přípravky, především bordeuxkou jíchou a měďnatým vápnem se ošetřovaly porosty brambor proti výskytu plísně bramborové. Proti plísni bramborové se všeobecně stříkalo v oblastech, kde se pěstovaly rané brambory a také v porostech sadbových brambor na Českomoravské vysočině.
Roztoky chemických látek se aplikovaly různými typy ručních, zádových, potažních i motorových stříkaček a rozprašovačů. Zemědělcům je dodávaly v různých velikostech a rozličném provedení mnohé domácí i zahraniční továrny.
Jednou z prvních byla vídeňská firma František Nechvile. Byla to nejen nejstarší, ale také největší rakouská odborná továrna, která se již před I. svět. válkou specializovala na přístroje na ochranu rostlin. Fr. Nechvile, rodák z Dolní Rovné u Pardubic, svou firmu ve Vídni založil v roce 1882. Nejprve se v jeho továrně vyráběly stroje pro sklepní hospodářství. Brzy se však staly jejím hlavním výrobním programem různé typy stříkaček.. Továrna vyráběla jejich celý sortiment od zádových až po potažní. Z dalších firem, která se našem trhu uplatnila byla německá firma Holder. Byla to motorová pojízdná stříkačka zn. Autofix., Wotanka a stříkačka na pohon koly zn Utta. Pojízdné stříkačky, čerpadla, voznice a měděné rušní zádové stříkačky o obsahu 5, 10 a 15 litrů vyráběla také továrna J. Klementa z Hrobců nad Labem. Malé i velké pojízdné stříkačky pro zahrady, sady a pole vyráběla i kovoobráběcí továrna A. Císaře v Dolních Beřkovicích na Mělnicku. Firma Haleška z Rakovníka dodávala koncem dvacátých let v praxi oblíbenou samojízdnou motorovou stříkačku zn. Rakona. Ve třicátých a čtyřicátých letech se na našem trhu prosadila firma Bratři Sigmundové, později Sigma Pumpy v Olomouci - Lutíně. Olomoucká firma vyráběla široký sortiment ručních i motorových stříkaček.. Své filiální zastoupení měla i v Praze. Mnohé firmy se také specializovaly na výrobu malých ručních stříkaček a rozprašovačů, určené pro drobné pěstitele, zahrádkáře a pro hubení škůdců v domácnosti. Neznámější z nich byla plechová stříkačka zn. Flyt, kterou na trh dodávala továrna Aloise Duda z Prahy Vinohrad.

Bouřlivý rozvoj

Po II. svět. válce nastal v chemická ochraně rostlin bouřlivý rozvoj. Přibývaly přípravky i nová výkonnější technika. V roce 1956 se u nás začal sériově vyrábět závěsný traktorový postřikovač P 900, který se stal základním mechanizačním prostředkem ve střediscích ochrany rostlin, které byly vytvořeny při strojních a traktorových stanicích. Počátkem 60 let byla v rámci RVHP (Rada vzájemné hospodářské pomoci) pověřena Německá demokratická republika. Velmi rozšířeným se stal tehdy kombinovaný nesený postřikovač a poprašovač S 083.
Od počátku padesátých let se někteří pracovníci zemědělských podniků specializovali na práci s chemickými přípravky na ochranu rostlin.. Při aplikaci těchto jedovatých látek seděli na sedačce zprvu potahového postřikovače, z níž ovládaly koňský potah, nebo později na sedačkách traktorů či malotraktorů bez kabin, nebo v nedokonale uzavřených kabinách a přitom se nechránili odpovídajícími ochrannými pracovními prostředky. Tento jejich hazard se zdravím dokumentují nejen mnohé fotografie, které jsou uveřejněné v soudobé odborné literatuře, časopisech i v novinách, ale i osobní svědectví pamětníků. Podceněním nebezpečí a neinformovaností si tak mnozí z nich způsobili těžké poškození zdraví a předčasně umírali.

Ctirad Růžička

Napsat komentář

Napsat komentář

deník / newsletter

Odesláním souhlasíte se zpracováním osobních údajů za účelem zasílání obchodních sdělení.
Copyright © 2024 Profi Press s.r.o.
crossmenuchevron-down