Využívání obnovitelných zdrojů energie (OZE) patří k prioritám Evropské unie. Sleduje se tím hned několik cílů současně, zejména ozdravění životního prostředí, snížení zbytečného transportu energie, zejména elektrické, na velké vzdálenosti tam, kde ji lze alespoň částečně vyprodukovat přímo na místě a v neposlední řadě i zvýšení zaměstnanosti v oblastech, které mají podmínky k produkci a využití místních energetických surovin, zejména fytomasy. Evropská unie jejich využívání nejen vyžaduje, ale také podporuje, k čemuž je ovšem třeba mít pečlivě zpracované a zdůvodněné projekty.
EU vytyčila jako cíl pro rok 2010 dosažení 12 % podílu OZE na spotřebě primární energie, tj. veškeré energie obsažené ve výchozích energetických surovinách. Jejich chemická energie se zpravidla uvolňuje ve formě tepla, které se využívá přímo (vytápění, ohřevy včetně technologických) nebo k transformaci na jiné, ušlechtilejší druhy a způsoby využití energie (mechanické - motory a elektrické). Vodní a větrné elektrárny produkují elektrickou energii přímo bez nároků na primární zdroje a jejich spalování. Proto je třeba mít při všech porovnáváních jasno a pečlivě rozlišovat, zda jde o podíl na primární anebo na elektrické energii, kterou EU eviduje jako samostatný ukazatel s vysokým stupněm hodnocení.
V České republice je větrná energie pojímána jako snad nejkontroverznější obnovitelný zdroj. Malé vodní elektrárny a nízkopotenciální sluneční ohřev mají již ve všeobecném povědomí své místo, stejně tak i bioplyn. Fotovoltaika podle míry optimismu posuzovatele se posouvá tu do bližší, tu do vzdálenější budoucnosti a v poslední době se velmi mnoho vykonalo ve výzkumu, propagaci i konkrétní realizaci využívání fytomasy. Jen nad větrnou energií u nás jsou stále obavy a nejasnosti od seriózních až po zcela absurdní. K seriózním patří např. ekonomická únosnost, vliv nerovnoměrnosti výkonu na síť, otázka upotřebitelnosti nahodilé energie z větru, mají-li být elektrárny malé nebo velké, jsou-li na území ČR vhodné podmínky pro výstavbu, nemají-li se omezené finanční prostředky věnovat raději na podporu jiných obnovitelných zdrojů apod.
K absurdním patří, že větrná elektrárna ruší zvěř, zabíjí ptáky, že vražedné účinky infrazvuku vyhubí vše živé v okolí, že spotřebuje ke svému provozu více energie než kolik jí sama vyrobí apod. (nejde o přehánění, s takovými názory se setkáváme poměrně často a lze se o nich i dočíst, např. ve víkendové příloze jedněch seriózních celostátně rozšířených novin, která vyšla počátkem minulého roku).
Na tyto a další otázky dá nejlepší odpověď porovnání situace u nás s okolním světem.
VÝVOJ VĚTRNÉ ENERGETIKY V EVROPĚ A VE SVĚTĚ
Rozvoj samozřejmě pokračuje i nadále. Např. v Dánsku v r. 2000 již celkový instalovaný výkon překročil 1600 MW, jen v samotné Evropské unii je již větší než 10 000 MW a ve světě to představuje již asi 14 000 MW.
Ne každý ví, že ze všech obnovitelných zdrojů se využití větrné energie rozvíjí nejrychleji a nejvíce překračuje dřívější prognózy. Hlavním důvodem je technologický pokrok ve výrobě větrných agregátů. Ten se projevuje neustálým a progresivním růstem jejich jmenovitého výkonu (tab. 2), který je provázen snižováním měrných investičních nákladů a růstem fyzické životnosti zařízení. Snižují se i náklady na údržbu a opravy. Rozhodující agregáty (generátor, převodovka) často nevyžadují generální opravu po celou dobu životnosti zařízení. To vše se příznivě promítá do úplných ročních provozních nákladů, takže větrná energie již asi od r. 1995 patří ve světovém průměru k nejlevnějším obnovitelným zdrojům. Odpovídající obr. 1 do jisté míry koresponduje obráceně s tab. 2 - čím větší agregáty, tím nižší výsledné náklady na energii. S tímto vývojem souvisí i dotační praxe - v Dánsku již od r. 1991 - 92 nebylo zapotřebí dotovat agregáty od 500 kW jmenovitého výkonu, protože náklady na produkci energie již poklesly na úroveň tarifů velkých dodavatelů.
Nejvyšší podíl na větrné energii v přepočtu na jednoho obyvatele si tradičně zachovává Dánsko a počítá se s dalším rozvojem. Ten je však tak intenzivní, že v současné době již vláda učinila některá opatření, zabraňující nadměrnému zastavění krajiny větrnými agregáty. Nová výstavba se přesouvá z pevniny na mělké mořské šelfy, kam se pokládají na dno masivní železobetonové desky i s nejspodnějším dílem tubusu budoucího agregátu, který se pak dostaví pomocí plovoucích jeřábů. Stabilitu zajišťuje přiměřeně vysoká hmotnost základové desky. Dánské ministerstvo energetiky vytypovalo pět rozsáhlých mořských lokalit pro výstavbu tohoto druhu. První etapa dlouhodobého programu se již realizuje a zahrnuje 20 agregátů po 2 MW výkonu. Projekčně je připravena výstavba dalších 20 agregátů na stejném místě. V dánském měřítku ovšem nejde o nic nového. První skutečně mořská farma je v provozu již od r. 1991 (11 x 450 kW) a ještě předtím se realizovaly větrné agregáty na speciálně vybudovaných molech, zasahujících až stovky metrů do moře ( poprvé 16 x 65 kW před více než 20 lety).
Spolková republika Německo je zemí, kde se větrná energetika rozvíjí nejrychleji. Vedle přímořského Šlesvicka - Holštýnska se agregáty instalují prakticky po celé zemi, ale zejména v Sasku. Německá strana Krušných hor má charakter pozvolně se svažující náhorní roviny, zasahující poměrně daleko do vnitrozemí. Ve výhledu se počítá s cílovým stavem okolo 1500 agregátů, z nichž asi 2/3 jsou již realizovány.
Česká strana Krušných hor se svažuje poměrně příkře, větrná oblast je menší než německá a na vrcholcích hor se uplatňuje hřebenový efekt - zahuštění proudnic a zvýšení rychlosti větru. Z hlediska využití větru jsou zde podmínky ještě lepší než na německé straně a jsou nejlepší v celé ČR. Nemusíme být tedy přímořským státem, abychom mohli využívat energii větru, pro kterou připadá v úvahu asi 36 % rozlohy České republiky.
K výhodám větrné energetiky patří, že po vybudování odpadají veškeré další starosti - s obstaráváním a dopravou suroviny, se zajišťováním dokonalého spalování (nedokonalé může být příčinou výskytu nežádoucích spalin, nehledě na snížení ekonomiky provozu) apod. To jsou zřejmě hlavní důvody, proč řada zemí dává přednost výstavbě větrných elektráren při zlepšování svého životního prostředí a při plnění svých závazků vůči Evropské unii. Hlavní, ne-li jedinou nevýhodou jsou vysoké investiční náklady.
VĚTRNÝ POTENCIÁL ČR A ZPŮSOBY JEHO VYUŽITÍ
K hrubé orientaci o větrných poměrech v ČR slouží větrná mapka na obr. 2. Uvedené roční průměrné rychlosti větru se rozumějí ve výšce 10 m nad zemí, ve které se provádějí měření na meteorologických stanicích. Pro energetické účely jsou však směrodatné rychlosti větru v osové výšce větrných agregátů, pro které platí jejich pracovní výkonové charakteristiky. Dnešní agregáty o výkonu stovek kilowattů a megawattů mají stožáry vysoké 40, 50 i více metrů a na tuto výšku je třeba naměřené údaje přepočítat některou ze známých metod. Každý přepočet je ovšem zatížen chybami a proto Ústav fyziky atmosféry AV ČR uveřejnil v minulém roce podrobnou mapu rychlostí větru v ČR ve výšce 30 m nad terénem. Tuto rychlost pro orientační výpočty již není třeba přepočítávat na větší výšky a pokud ano, děje se tak s daleko větší přesností. Rychlosti větru jsou mezi 4 až 9 m . s-1 rozděleny do pěti intervalů po 1 m . s-1 a jsou rozlišeny barevně.
Před dalšími úvahami je dobré si uvědomit rozdíl mezi charakterem větru v přímořské a hornaté oblasti.
Přímořská oblast představuje téměř dokonalou rovinu, která je celá poměrně rovnoměrně provívána větrem. Z tohoto pohledu existuje možnost volby, zda využívat větrnou energii velikým počtem malých anebo menším počtem velkých elektráren. Z ekonomických důvodů mají přednost ty velké, ale malé se uplatňují též, i když relativně málo, zpravidla jako součást tzv. ekologických nebo energeticky soběstačných domů.
U nás, tj. v horských podmínkách je nutno ve vytypovaných oblastech vybírat větrné lokality a naopak vyloučit ty, které jsou ve větrném stínu. Analogie s přímořím neexistuje. Vesnice bývá spíše v údolí, zatímco za větrem se musí na kopec. K výběru a hodnocení lokalit slouží tzv. Větrný atlas - VAS - Ústavu fyziky atmosféry AV ČR, což je elektronicky zpracovaná větrná mapa republiky. Přesto se doporučuje v uvažované lokalitě ještě provést dlouhodobé, alespoň dvouleté měření (ale nejméně 11/2 roku - dvě zimy a jedno léto) pro podrobné ověření větrných poměrů. Těmito měřeními zpravidla podmiňuje banka poskytnutí úvěru.
Náklady na energii u větrných elektráren jsou až z 97 % tvořeny splátkami a úroky z úvěrů a odpisy technického zařízení. Měrné investiční náklady na instalovaný výkon (Kč/kW) klesají s rostoucím výkonem podle parabolické závislosti. Nad hranicí výkonů 300-400 kW již klesají poměrně pomalu, zatímco od hranice 150 kW a méně je nárůst velmi strmý (odpovídá křivce pro větrné elektrárny na obr. 1). Trh s větrnými elektrárnami je poměrně nasycen, jejich ceny po řadu let stagnují a není důvod, proč by do budoucna měly narůstat.
Pro výslednou ekonomiku je rozhodující, s jakou intenzitou je pořízená investice využívána. Uvádějí se buď hodiny ročního využití anebo procenta využití instalovaného výkonu a udávají , jaká je odpovídající doba chodu zařízení, kdyby pracovalo na plný výkon. Nejde tedy o dobu, po kterou je zařízení v provozu. Pro hrubou orientaci může sloužit následující tabulka.
Energetická výtěžnost závisí na tvaru a drsnosti povrchu a na osové výšce agregátu nad terénem. V tab. 3 bylo použito k přepočtu hodnoty výškového korekčního součinitele kh = 1,3. Ten je pro skutečný energetický efekt nejvíce rozhodující, protože jak známo, výkon větru (Pv) je úměrný třetí mocnině rychlosti větru (v3). Skutečný elektrický výkon a energie jsou dány tvarem výkonové pracovní charakteristiky konkrétního agregátu. Přímočará závislost mezi průměrnou rychlostí větru a elektrickou energií proto neexistuje, má statistický charakter a určuje se pomocí dlouhodobých měření (tzv. distribučních charakteristik, udávajících, jakým časovým podílem je každý třídní interval rychlosti zastoupen v daném souboru měření). Energetické obsahy jednotlivých intervalů se sčítají a z nich se pak vytvářejí průměrné hodnoty elektrických energií a výkonů.
Výtěžnost dále závisí na technické úrovni zařízení. Systém stall má pevně nastavený náklon listů a závislost mezi rychlostí větru a elektrickým výkonem probíhá podle jediné charakteristiky. Elektrárna se musí rozbíhat nuceně. Používá se zvláštní rozběhový motor nebo se využívá schopnosti asynchronního generátoru pracovat jako motor. Rozběh trvá řádově desítky sekund a další otáčení už je schopen zajistit i slabý vítr. Jmenovitého resp. maximálního výkonu lze dosáhnout jen v jediném bodě charakteristiky, za nímž s rostoucí rychlostí větru výkon opět mírně klesá. Systém pitch má listy nastavitelné za chodu, čímž je možno přecházet na různé charakteristiky. Agregáty jsou schopné samostatného rozběhu a při vysokých rychlostech větru udržují výkon na konstantní, zpravidla jmenovité hodnotě v širokém rozmezí rychlostí. Rovněž se používá elektronická transformace výkonu, umožňující proměnlivé otáčky větrného motoru a tím i jeho maximální účinnost pro každou rychlost větru. Německo-americká firma Enercon to kombinuje s mnohopólovým bezpřevodovkovým generátorem přímo na ose větrného motoru (téměř neomezená životnost, žádná hlučnost), přičemž libovolné napětí a kmitočet, dané momentálními otáčkami, se transformuje na konstantní napětí a kmitočet 3 x 690 V nebo 3 x 400/230 V a 50 Hz.
Systém pitch v porovnáním se stall přináší řádově procenta energie navíc a větší přizpůsobivost a odolnost proti náhlým změnám rychlosti větru. Enercon může přinést navýšení energie řádově desítky procent a ještě lepší přizpůsobivost. V obou případech však více energie nemusí znamenat její zlevnění (složitější a tudíž dražší a o něco méně spolehlivé zařízení).
S rostoucími výkony se postupně upouští od klasického systému stall a listy rotorů se řeší jako částečně přestavitelné. Označit je lze jako semi-pitch nebo quasi-stall a používají je hlavně němečtí výrobci. Řeší se jimi hlavně okrajové stavy, tj. rozběh při nízké rychlosti větru a omezení výkonu při vysokých rychlostech. Největší světový výrobce větrných elektráren, dánská firma VESTAS, zásadně používá systém pitch s výjimkou nejmenších výkonů
(100 kW a méně - jsou sice v nabídce, ale prakticky se nedodávají). Firma Enercon vyvinula celou typovou řadu agregátů, ale daleko nejrozšířenější je největší typ - 500 kW. Koncem 90. let přešla rovnou na výkon 1500 kW (také těch už je v Německu poměrně dost k vidění). Obdobný skok prodělaly i jiné firmy, např. VESTAS přešla z výkonu 660 kW přímo na 1500 a vzápětí na 1650 kW a teprve potom byl doplněn mezityp 800 kW. Obdobou Enerconu je nizozemský Lagerwey - obr. 8.
Celkově je možno konstatovat, že vývoj jednoznačně spěje k používání stále větších agregátů.
Technické provedení, hlavní rozměry, pracovní charakteristiky a další upřesňující údaje některých zajímavých typů elektráren jsou uvedeny na obrázcích 4 až 9.
PROPOJENOST VENKOVA S VĚTRNOU ENERGETIKOU
Pohled na větrnou mapu republiky napovídá, že větrné oblasti se překrývají s těmi, kde je méně průmyslu, méně intenzivní zemědělství, řidší hustota osídlení, ale také menší hustota a přenosová schopnost elektrorozvodných sítí apod.
Ze zemědělského hlediska výstavba větrných agregátů vůbec nebrání dalšímu resp. původnímu využití zemědělské půdy. Z hlediska obdělávání je stožár elektrárny srovnatelný se stožárem vysokého napětí, stožárem telekomunikačního zařízení, tubusem vodojemu apod. Patrně nejčastější je využívání pozemků k pastvě (obr. 3). V úvahu připadá i spojení s péčí o krajinu při jejím dočasném nebo trvalém nevyužívání pro zemědělské účely. Provozovatel elektrárny ve vlastním zájmu odstraňuje náletové a jiné dřeviny a porosty, aby nesnižovaly rychlost větru v přízemních vrstvách a tím i účinnost elektrárny. A naopak příspěvek na udržování půdy v klidu může vylepšit ekonomickou situaci provozovatele elektrárny. Posléze lze k výstavbě využít kamenité a jiné zemědělsky zcela neupotřebitelné terény.
Již bylo řečeno, že ekonomické jsou hlavně velké elektrárny. Přesto se v ČR šíří snahy o výstavbu malých elektráren. Ty mají své místo tam, kde není zavedena veřejná síť, např. na samotách, chatách, chalupách, osamělých horských hotelech, kde mohou doplňovat benzinové agregáty apod. Jinak jsou předurčeny jen do oblasti koníčků a zálib, příp. k reklamním účelům.
Důvodem obliby či propagace ,,rodinných" větrných elektráren přímo v obcích je specificky česká anomálie, spočívající v propastném rozdílu mezi spotřebitelským tarifem pro občana a výkupním tarifem pro dodávku energie do sítě. Ten je v oblasti působnosti jednotlivých rozvodných závodů různý a pohybuje se v současnosti od 1,15 Kč/kWh do
1,60 Kč/kWh. Naproti tomu drobný podnikatel, jehož provozovna je třeba na dohled od větrné elektrárny, platí za jednu odebranou kWh, několikanásobek této částky. Pak se může malá elektrárna pro vlastní potřebu (a dodávající do sítě jen nevelké přebytky) zdát ,,velmi výhodná", ovšem jen dokud nepřijmeme podmínky Evropské unie a Evropské energetické charty, což je jen otázka času.
Větrné energii se často vytýká, že je nahodilá, nespolehlivá, nejistá. To lze vykompenzovat paralelní spoluprací s regulovatelným zdrojem, nejčastěji kogeneračním zařízením, které ale nemusí nutně pracovat na bioplyn nebo fytomasu. Může to být i běžné zařízení na zemní plyn. Důležité je, že jde o místní zdroj. Tato spolupráce umožní sjednávat libovolný dodávkový diagram, včetně tarifně výhodné špičkové energie. Spolupráce s větrnými elektrárnami šetří palivo a prodlužuje dobu života kogeneračních zařízení.
Pro tento druh spolupráce nemusí být oba druhy zdrojů v těsném sousedství. Větrné elektrárny (a to nejen větrné farmy, ale i jednotlivé agregáty) zpravidla pracují do sítě vysokého napětí 22 nebo 35 kV, umožňující ,,přelévání" energie prakticky kamkoli, takže spolupracující partneři mohou být místně od sebe i dost vzdáleni. Pro současné telekomunikační prostředky není problém jejich vzájemnou spolupráci jakkoli koordinovat. Je žádoucí, aby místní systém byl co nejvíce vyvážený, tj. zdroje byly v rovnováze s odběry. Takový systém se pak vůči nadřazené energetické soustavě chová jako místo nulového odběru, které není nutno zásobovat energií v pravém slova smyslu, ale jen ,,dorovnávat" rozdíly.
Vysokonapěťové sítě jsou natolik husté a natolik dimenzované, že se vyrovnají i s přenosem eventuálních přebytků elektrické energie do nadřazené soustavy. Do vedení 110 kV se energie dodává jen z největších větrných farem a na nejodlehlejších místech. O připojovacích podmínkách rozhoduje rozvodný závod, ovšem náklady na přípojku nese v plné míře investor větrné farmy a promítají se mu do výsledných nákladů na energii. Argumenty, že větrné elektrárny vyvolávají vícenáklady u energetiky nejsou oprávněné. Naopak dodávky energie působí ,,v protisměru", odlehčují vedení a snižují ztráty v rozvodu.
V ČR existuje několik dobře připravených projektů větrných farem a pokud je známo, jsou to projekty velkorysé. Příslušné finanční ústavy ovšem vyčkávají s poskytnutím úvěru na dobu, až náš výkupní tarif za energii bude srovnatelný s tarify obvyklými jinde v Evropě.
Ještě v polovině devadesátých let se u nás jako reálná předpokládala možnost výstavby 1400 - 1800 větrných agregátů o nejčastějším jednotkovém výkonu 600 kW, o celkovém instalovaném výkonu 1000 MW a produkci asi 1-1,5 TWh ročně. To představuje asi 1,4 - 2,1 % současné roční spotřeby elektrické energie.
V důsledku technologického pokroku se zvětší jednotkový výkon a zmenší počet agregátů, ale celkový instalovaný výkon (rozumí se na téže zastavěné ploše) přesto vzroste nejméně o 30 % a úměrně tomu může i produkce energie vzrůst až na 2 TWh ročně, což je více než 2,5 % současné spotřeby elektrické energie. Je to něco víc než činí současný využitelný potenciál vodní energie. Z hlediska celostátních energetických bilancí to není mnoho, ale jak větrná, tak malá vodní energetika může mít velký místní význam, protože zpravidla posiluje konce sítí a vypomáhá tam, kam většinou nezasahuje plynofikace. Větrné elektrárny ovšem nemají nahradit či pomoci vytěsnit veškeré, ale jen uhelné elektrárny, jejichž podíl (bez Temelína) činí v naší elektrizační soustavě přes 70 %. Náhrada uhlí větrem může být větší než 4 % a o stejné číslo poklesne podíl exhalací.
1. FORMY PODPORY OBNOVITELNÝCH ZDROJŮ ENERGIE
Prakticky všude v Evropě jsou obnovitelné zdroje a zejména využití větru nějakým způsobem podporovány. Nejznámější je německý model, kdy výkupní cena je rovna 0,9 násobku spotřebitelského tarifu. To je ,,šité na míru" zejména k podpoře fotovoltaiky a malých zdrojů v nízkoenergetických a energeticky soběstačných domech (soběstačností se rozumí přibližná rovnováha odběru - když je vlastní energie nedostatek, a dodávky - když je jí přebytek ). Dodávka se předpokládá do sítě nízkého napětí, tj. 400/230 V (při dodávce do sítě vysokého napětí je koeficient o něco nižší). Pokud je spotřebitelský tarif odvozen od vynaložených nákladů, pak výkupní cena energie od obnovitelného zdroje odpovídá obvyklé nákladové ceně rozvodného závodu a o rozdílu 10 % můžeme spekulovat, zda jde o obvyklou (přiměřenou) míru zisku.
Rakouský model je ještě velkorysejší - energie od zdroje se vykupuje za stejnou cenu kolik činí spotřebitelský tarif. Objem obnovitelné energie je natolik nepatrný, že se do hospodaření rozvodných závodů prakticky nepromítne a prokázanou velkorysost veřejnost vysoce ocení.
Pro skutečnou úhradu vícenákladů se používá tzv. zelený haléř. Zanedbatelná částka z každé odebrané kilowatthodiny elektrické energie se odevzdává do fondu, z něhož se pak hradí rozdíly v nákladech mezi energií z konvenčních a z obnovitelných zdrojů.
Princip nákupu ekologické elektřiny spočívá v tom, že někteří odběratelé se dobrovolně rozhodnou, aby jim za odebranou energii byla účtována vyšší částka, odpovídající nákladům obnovitelných zdrojů a z rozdílu jsou pak hrazeny vícenáklady těchto zdrojů. Na rozdíl od plošně fungujícího zeleného haléře jde v tomto případě o individuální výběrovou záležitost.
Uhlíková daň je zaměřena proti výrobcům energie, produkujícím CO2. Zatím lze jen obtížně odhadovat rozsah škod, které již dnes, ale hlavně v budoucnosti způsobí skleníkový efekt. Spalovací procesy v energetice nelze odstranit, ale měl by existovat nástroj na jejich co nejrychlejší utlumování. Uhlíková daň by proto měla být nastavena minimálně tak, aby její výnos pokrýval vícenáklady obnovitelných zdrojů a financoval se z něho i jejich rozvoj.
Dalším, zcela systémovým řešením je náprava cen energií, která by důsledně odstranila všechny křížové i jiné, zjevné i skryté dotace a která by do cen energií důsledně zahrnovala i všechny tzv. externality, tj. náklady, které evidentně vznikají, ale které jsou hrazeny z jiných prostředků a do ceny energie se nepromítají.
Nyní stručně o situaci u nás. Energetici spjatí s praxí a životem zpravidla nezavrhují obnovitelné zdroje a nejsou proti jejich podpoře. Uvítali by však stejná pravidla pro všechny. Elektrická energie z uhlí v České republice byla a stále ještě je zatížena externalitami (rekultivace). Dokud elektrárny nebyly odsířeny, způsoboval kyselý déšť škody na lesních porostech, jejichž vyčíslení a zahrnutí do kalkulace by téměř zdvojnásobilo náklady na energii na prahu elektrárny (dle jiných odhadů by ji více než zdvojnásobilo). Překyselenost lesní půdy se bude ještě dlouho a nákladně odstraňovat. Pokud začneme takto uvažovat, vypadá ekonomika obnovitelných zdrojů zcela jinak.
V druhé polovině roku 1998 byl v Senátu PČR předložen návrh zákona o stanovení ceny za výkup elektřiny z obnovitelných zdrojů. Zjednodušeně řečeno, zákon by zabezpečil výkup jedné kWh za 3 Kč u větrných a solárních výroben elektřiny a za 2,50 Kč u ostatních. Tento návrh neprošel o jediný hlas. Návrh zřejmě vycházel z dobrých informací o poměrech v energetice, protože uvedené výkupní ceny odpovídají odhadům navýšení nákladů na energii při její přepravě od přenosových vedení vvn až po místní rozvody na konci sítě. Při porovnávání s našimi tarify pro odběratele by se blížil německému modelu.
Obdobně byl v Poslanecké sněmovně PČR zamítnut ve druhé polovině roku 2000 i návrh zákona, obsahujícího zelený haléř, přestože projednávání v parlamentních výborech nasvědčovalo tomu, že bude přijat.
Zdá se, že po dalším legislativním dořešení hluchých míst by mohl cenové otázky pružněji a s větší odborností řešit pomocí vyhlášek nedávno ustavený Energetický regulační úřad.
V souvislosti s naším vstupem do Evropy je jen otázkou času, kdy se obnovitelné zdroje včetně větru začnou podporovat a tím i rozvíjet také u nás. Někdy nejde ani tak o dotaci, jako spíš o zmírnění důsledků diskriminace malých proti velkým. Náprava cen je celoevropským problémem (i když ne stejně závažným pro všechny země) a na toto téma se scházejí i mezinárodní sympozia. Je nutný jednotný postup a všude pokud možno současně, aby slušní nebyli v nevýhodě proti bezohledným. Zatím se zdá, že hlavním prostředkem by mohla být vhodně nastavená uhlíková daň (v ČR byla již údajně uzákoněna, ale nebyla stanovena její výše).
VĚTRNÁ ENERGETIKA A ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ
O tom, jak si živí tvorové rozumějí s větrnou technologií, snad dostatečně vypovídá obr. 3 a mnoho dalších podobných. V televizním seriálu Energie pro 21. století v části věnované větrné energii je unikátní záběr dravce, který přiletěl, zastavil se proti rotoru elektrárny a když si ji dostatečně prohlédl, obloukem ji obletěl samozřejmě bez sebemenší újmy na zdraví. V příliš jednotvárných přímořských rovinách se stává, že ptáci při návratu s potravou nenaleznou své hnízdo a mláďata zahynou. Stožáry elektráren jim naopak vytvářejí orientační body a dle dánských ornitologických výzkumů v oblastech zastavěných elektrárnami se populace ptactva statisticky průkaznou měrou zvýšila.
Současné špičkové větrné agregáty mají několikanásobný výkon a poloviční hlučnost v porovnání se začátky větrné energetiky v sedmdesátých letech. Hlučnost není žádný fatální fenomén, ale je to otázka správné volby obvodové rychlosti a vhodné úpravy tvaru zakončení rotorových listů. To platí i o infra-a ultrazvuku a vše je předepsáno tvrdými normami. V opačném případě nedostane výrobek od příslušné státní či mezinárodní zkušebny certifikát a nemůže na trh, protože by si ho nikdo nekoupil.
Jsou větrné elektrárny ošklivé a hyzdí krajinu? Je spousta lidí, kterým se naopak líbí v porovnání s jinými stožáry, sloupy a věžemi, kterých vždy bude asi stokrát víc, i kdybychom postavili úplně všechny agregáty které v naší zemi postavit lze.
ZÁVĚR
Tento příspěvek přehledového charakteru měl nastínit hlavní aktuální problémy větrné energetiky a jejich souvislosti. Ke každé dílčí otázce existují podrobné práce a budou se dále průběžně inovovat. Kdo se o tuto problematiku vážně zajímá, má možnost si obstarat všechny potřebné informace.
Větrné oblasti se převážně překrývají s těmi, kde převládá zemědělství a venkovský způsob života. V tom především spočívá jejich vzájemná propojenost. Využívání se zatím u nás rýsuje po dvou liniích: podnikatelské a obecní, která se opírá o podrobnou znalost místních podmínek (nejen větrných) a vychází ze snahy obracet místní zdroje k místnímu prospěchu a využívat k tomu i místních sil a možností. Obecně jsou známé příklady Božího Daru, Velké Kraše či Sdružení obcí mikroregionu Horňácko, které se postaralo o znovuzprovoznění naší první velké větrné elektrárny D-150 (150 kW) na kopci nad kuželovským větrným mlýnem. Jsou to zároveň dobré příklady věcných a neformálních způsobů a přístupů řešení energetické situace zdola.
E. Pázral, Výzkumný ústav zemědělské techniky Praha
