Obor tzv. inteligentního zemědělství se začal rozvíjet v devadesátých letech minulého století. Tehdejší vize komplexního využívání dat působily ve své době futuristickým dojmem. Na počátku byly samostatné systémy, určené převážně k automatickému řízení samojízdných zemědělských strojů. Zpracování a využití dat, získaných při činnosti těchto systémů, představovaly druhou fázi rozvoje precizního zemědělství.
Mezitím stoupá také úroveň palubní elektroniky nejen u traktorů všech výkonových tříd, ale i u sklízecích mlátiček, řezaček či samojízdných postřikovačů. Jako zatím poslední fáze vývoje se jeví autonomní samojízdné stroje a polní roboti. U nich již budou takové věci, jako je vzdálený přístup, samozřejmostí.
Ještě v nedávné minulosti byl převažujícím trendem v oblasti samojízdné i závěsné zemědělské techniky nárůst výkonu a stálé zvyšování pracovních záběrů i hmotností. Ale v současnosti je v mnoha ohledech dosaženo již adekvátních limitů.
Ukazuje se, že i záběry nářadí a výkony traktorů mají své hranice. Na významu získávají systémy, umožňující dokonalejší využití instalovaného výkonu u stávající techniky. A to formou zvyšování jejich produktivity a optimalizací činnosti.
V oblibě jsou automaticky pracující systémy. Docilují vyšší přesnosti, neznají únavu a přináší usnadnění práce pro řidiče. Jejich využití v praxi je stále závislé na vzájemné kompatibilitě. Určitým řešením je systém ISOBUS, kdy jednotlivé komponenty jsou vyráběny na základě společné normy. Dále je úspěch automatické regulace do značné míry závislý i na úrovni nezbytné kalibrace rozmetadel a postřikovačů.*
Více informací v týdeníku Zemědělec č. 42.
