Obor tzv. inteligentního zemědělství se začal rozvíjet v devadesátých letech minulého století. Tehdejší vize komplexního využívání dat působily ve své době futuristickým dojmem. Na počátku byly samostatné systémy, určené převážně k automatickému řízení samojízdných zemědělských strojů. Zpracování a využití dat, získaných při činnosti těchto systémů, představovaly druhou fázi rozvoje precizního zemědělství.
Samozřejmě by bylo možné ovládat například sekční kontrolu či variabilní dávkování osiva také manuálně na základě znalostí pozemku anebo zobrazené mapy. Nicméně v oblibě jsou automaticky pracující systémy. Docilují vyšší přesnosti, neznají únavu a přináší usnadnění práce pro řidiče. Jejich využití v praxi je stále závislé na vzájemné kompatibilitě. Určitým řešením je systém ISOBUS, kdy jednotlivé komponenty jsou vyráběny na základě společné normy. Dále je úspěch automatické regulace do značné míry závislý i na úrovni nezbytné kalibrace rozmetadel a postřikovačů.
Zemědělství současnosti si lze jen obtížně představit bez příjmu a zpracování signálu GPS. Kromě již zmíněného automatického řízení je v praxi navigační systém využíván pro měření pozemků a sběr dat (dokumentaci či mapování výnosů). Široká disponibilita signálu GPS také dovoluje realizovat nové technologie pěstování, jako je Strip-Till anebo CTF (systém řízených pojezdů po pozemcích). Tyto systémy vyžadují signál o maximální přesnosti (tj. s odchylkou 2-3 cm).
