Polní válce, dnes běžné polní nářadí, se u nás začaly ojediněle objevovat již v 16. stol, a to jak na velkostatcích, tak i na rolnických gruntech, ale ještě v závěru 18. století se u nás válcovalo poměrně zřídka. Převládal v té době názor, že válcování je v našich těžších a vlhčích půdách zbytečné až škodlivé. Válce se používaly hlavně v suších a lehčích půdách, aby kořeny obilovin získaly v půdě lepší stabilitu, současně se při tom ničil i plevel.
Hlavní význam válců však spočíval v drcení hrud. Tehdejší válce se vyráběly z masivního kmene. V jehož bocích byly zaraženy železné čepy, které byly objímkami spojené s dřevěným rámem, do něhož byla zasazena oj. Příliš se tedy nelišily od donedávna používaných hladkých válců. Měly pouze méně kovových částí. Po poli je tahal pár volů či koní.
V průběhu 19. století přecházelo naše zemědělství z trojhonné úhorové soustavy na intenzivnější formu hospodaření, tedy na střídavé osevní postupy. Díky ruchadlu se nesrovnatelně zkvalitnila i orba.. Stoupaly tím i nároky na přípravu půdy k setí, při níž se stále více uplatnily kromě bran a smyků také válce různých typů. Nepoužívaly se již jen k drcení hrud, když se je nepodařilo rozrušit běžnými branami. Doporučovalo se s nimi válet lehké písčité půdy, aby se omezila větná eroze. Válci se utahovala ornice plná puklin a mezer, když se zaoral lehký slamnatý hnůj či jeteliště. Zjistilo se tehdy, že po uválení dochází v půdě k lepšímu zahnívání. Válcování hladkými válci se také stalo závěrečnou operace před strojním setím řepky či řepy. Válce se také osvědčily při uválení porostů zeleného hnojení, před jeho zaoráním.
Ještě v 70. letech 19. století však u nás existovaly oblasti, kde nikdo z celé vesnice neměl ve svém inventáři ani jeden polní válec. Stávalo se to zejména tam, kde byly vlhké, slévavé půdy, nebo naopak příliš lehké půdy. Ale ani v oblastech, kde byli rolnici tímto polním nářadím již vybavení, je nepoužívali tak často, jako velkostatky. Nejběžnějším typem samozřejmě byl hladký dřevěný válec, který se zhotovoval z tvrdého bukového nebo dubového kmen v délce pěti stop a průměru jedné stopy. ( stopa - 0,29 m) .Někdy však dosahoval i průměru od 1,5 do 1,75 stopy. Vždy byl válec zasazen do zvláštního dřevěného rámu, do něhož byla zapuštěna oj k zapřažení potahu. Používaly se i dřevěné válce duté, jejichž plášť byl sestaven z fošen, které byly připevněny na vnitřní dřevěný kotouč. Hladké kamenné válce byly k vidění jen velmi zřídka, protože byly příliš drahé. V praxi se neosvědčily ani příliš dlouhé válce vyrobené z jednoho kusu kmene, protože při nerovnostech povrchu, zůstávala na pozemku válcem nedotčená místa. Problémy nastaly i při otáčení, protože se jejich konec zarývaly do půdy. Aby se dosáhlo širšího pracovního záběru a zároveò se odstranily uvedené nedostatky, začaly se do praxe zavádět válce dělené, sestavené ze dvou, ale nejčastěji ze tři kratších válců. Na rámu válec býval připevněn truhlík, do něhož se vkládaly kameny, písek či zemina a tím se regulovalo zatížení půdy. Známé byly i rýhované válce s podélnými rýhami, které se vyráběly nejčastěji ze dřeva. Nehodily se však do těžkých půd, kde se jejich rýhy zanášely.
Zatímco se u nás používaly převážně dřevěné válce, tak v Anglii a Belgii byly běžné mnohem účinnější dvojité válce litinové. Vyráběly se o různé velkosti a váze, podle toho, k jakému účelu měly být použity. Oba válce měly společnou osu a byly zasazeny do dřevěného rámu, na němž seděl kočí. Rám se dal zatížit i kameny. Dvoudílný litinový válec vážil od 0,5 do 0,7 tuny , přičemž každý z válců byl 3 stopy dlouhý a měl 2 stopy v průměru. Vyráběly se již i třídílné soupravy hladkých litinových válců o pracovním záběru 6 - 11 stop, jejichž jednotlivé válce se otáčely samostatně na společné ose. Podle váhy válců se do nich zapřahaly 1 - 3 koně. Byla již známá i varianta třídílného válce, kde byly v jednom dřevěném rámu umístěny dva válce vpředu a třetí vzadu. V Čechách se v té době místy používal užší Horského dvoudílný dřevěný válec.
Kromě hladkých válců se používaly tak zvané válce krabaté, zubaté a ježky.
Krabatý válec byl obvykle sestaven z 12 železných věnců navlečených na jedné ose těsně vedle sebe, přičemž každý se otáčel samostatně. Krabatý válec proto vypadal jako jednolitý celek. Kotouče se vyráběly o průměru 18 palců a šířce 4 a půl palce a každý z nich vážil cca 30 kg. Vyráběl se i válec, osazený až s 25 věnci o záběru 8 stop. Aby se válec neucpával, měl na zvláštní tyči nasazena péra , která zamezovala uchycování ornice v prostoru mezi jednotlivými kotouči. Hrany kotoučů byly ostré, aby snadno vnikaly do půdy, proto se tento válec dobře hodil k drcení hrud, ale také k rýhování povrchu půdy před ručním setím. Rukou rozházené osivo snadno zapadlo do rýh. Pole pak stačilo pouze usmykovat. Po vzejití vypadalo, jako kdyby bylo oseto secím strojem. Krabaté válce vyžadovaly velmi mnoho tažné síly, měly velké tření a proto se na velkostatcích, pro něž byly určeny, příliš nerozšířily.
Válce zubaté, jiným označením také vrubaté, se od předešlého krabatého válce odlišovaly tím, že jejich železné kotouče neměly povrch hladký ale zubatý. Byly velmi těžké a hodily se k drcení hrud. Užší, 4 stopy dlouhý válec, utáhl pár koní, zatímco do šestistopého bylo nutné zapřáhnout páry dva. Tyto anglické vrubaté válce byly tak těžké, že každá stopa jejich délky vážila 100 kg. Byly proto mimořádně účinné.
Válce ježaté, neboli ježky, se v našem zemědělství uplatnily poměrně brzy. Svými hroty snadno vnikaly do půdy a tak jí rozrušovaly. První typy se lišily od hladkého válce pouze tím, že měly v plášti zaražené silné železné hroty od bran. Jednoduchý ostnatý válec se ale snadno zanášel, proto se v poslední třetině 19. stol. se začaly používat ježaté válce zdvojené. Dva válce s hroty byly v rámy namontovány tak, aby se svým hroty navzájem za jízdy vyčistily. Tím se podstatně zvýšila účinnost. tohoto typu válce. Např. Horského dvojitým ostnatým válcem se rozrušoval škraloup, který se vytvořil na povrchu půdy po za setí, nebo i když již byly vzešlé mladé rostlinky. Po poli jej tahal jeden někdy dva dělníci. V případě potřeby bylo možné na něj připevnit truhlík s kamením. Později se vyráběly i válce litinové s dlouhými až 15 palců dlouhými do předu zahnutými železnými hroty.
Na přelomu 19. a 20. století existovala u nás řada strojírenských firem, které se specializovaly na zemědělskou techniku včetně výroby mnoha typů válců. Dřevěné válce se používaly stále méně. O proti železným se brzo opotřebovaly a pozbývaly tak svůj původní válcovitý tvar. Tomuto jejich znehodnocení se zabraòovalo někdy tím, že se pobíjely plechem. Za nejvhodnější se považovaly duté hladké železné válce, které bylo možné vyrobit v libovolné velikosti a váze. Jejich pláště se vyráběly z kotlových plechů nebo z litiny. Někdy mívaly v čelných stěnách uzavíratelné otvory, jimiž bylo možné do válec nalít vodu nebo nasypat pískem a tak dát válcům potřebnou váhu. Sestavovaly se jako trojdílné a to buï dva vpředu a jeden vzadu nebo obráceně. Při převážení po cestě se rozepnuly a jednotlivé válce se seřadily za sebou. Používaly u nás i těžké válce kotoučové i cambridgeské. Válce kotoučové, nebo- li talířové byly sestaveny z litinových dutých kotoučů, které byly navlečeny na silné společné ose. Dobře se uplatnily k drcení hrud v těžkých půdách. Vyráběly se buï jednoduché nebo zdvojené. V druhém případě byly postaveny v jednom rámu dvě řady kotoučů za sebou tak, aby ostří jednoho kotouče zasahovalo do mezer mezi kotouče z druhé řady. Tím se samočinně čistily a lépe drtily hroudy. Kombinované cambridgeské válce byly sestaveny z dvou typů kotoučů, volně navlečených na jedné ose. Byly na ní seřazeny tak, že mezi dvěma zubatými kotouči byl jeden kotouč hladký, který byl širší a měl menší průměr . Také tento typ válců se vyráběl buï jednodílný nebo trojdílný. Jednodílný válec míval dřevěný rám opatřený ojí a sedadlem pro řidiče potahu. Jeho pracovní záběr byl cca 1,5 metru. Třídílný byl sestaven ze tří kratších navzájem spojených válců, z nichž dva byly vpředu a jeden vzadu. Přední dva byly připojeny k bidélci. Třídílná sestava se lépe přizpůsobovala nerovnostem terénu a lépe se s ní také otáčelo na okraji pole. Při převážení se rozepínala a jednotlivé díly se táhly po cestě za sebou.
Válce zapřahané za traktor se od potahových válců nelišily. Sestavovaly se pouze do větších sestav.
Specializovanou továrnou na výrobu válců u nás byla firma J. Belichar a spol. z Chlumce nad Cidlinou. Válce však měly ve svém výrobním programu i mnohé další továrny na hospodářské stroje a nářadí.
Ing. Ctirad Růžička
