V první polovině devadesátých let dvacátého století se začaly v řadě podniků nahrazovat do té doby používané samojízdné řezačky řezacími senážními vozy. Od té doby uplynula řada let a jak sklízecí řezačky, tak řezací vozy prošly řadou konstrukčních změn a inovací. Některé podniky a farmy se k využívání řezaček vrátily, v jiných probíhá sklizeň s řezacími vozy nadále. A existují i podniky, v nichž pracují při sklizni zavadlé hmoty obě technologie a vzájemně se doplňují. Na tuto skutečnost reaguje řada výrobců nabídkou víceúčelových senážních vozů.
Tyto vozy jsou určeny jak pro samotnou sklizeň, tedy provádění sběru s řezáním, tak se využívají jako transportní prostředky v technologických linkách se sklízecími řezačkami. Trend v konstrukci senážních řezacích vozů představují především inovace související s agregacemi se stále výkonnějšími trakčními prostředky, tedy možnostmi přenosu točivého momentu tahačů pro pohon řezacího a vkládacího systému. Ještě před několika lety byly řezací vozy dimenzovány pro příkon do 221 kW (300 k), dnes jsou konstrukce vozů dimenzovány pro příkon do 294 až 330 kW (400 až 450 k).*
Článek Ing. Filipa Javorka si můžete přečíst v zářijovém Farmáři.
