Samojízdné sklízecí řezačky mají svou nezastupitelnou roli v zemědělském sektoru, a to nejen z hlediska výroby kvalitního krmiva pro živočišnou výrobu, ale i z hlediska energetiky v souvislosti s rozvojem bioplynových stanic a případně i při řezání biomasy, respektive rychlerostoucích dřevin.
S rozvojem zemědělského sektoru a zvyšujícími se nároky prošla oblast sklízecích řezaček značným vývojem jak z pohledu výkonnosti, tak i z pohledu ovládání, údržby a spolehlivosti. Obecně však lze říci, že sklizňové stroje jsou pro podnik značně nákladové a patří do skupiny strojů s pořizovací cenou v řádech milionů korun. Z hlediska údržby lze hovořit o vyšších nákladech na provoz. Naopak využití těchto strojů je poměrně omezené, což je dáno pouze sezónním nasazením. Proto se sklízecí řezačky často stávají prostředkem poskytování služeb, kde naleznou potřebné využití a jsou schopny si vydělat na vyšší provozní náklady. Sklízecí řezačky jsou na tom však lépe než třeba sklízecí mlátičky, jelikož nacházejí uplatnění po větší část roku. Pokud je stroj využíván ve službách nebo v podniku, kde je silně zastoupena živočišná výroba, případně podnik provozuje bioplynovou stanici, lze předpokládat jeho značné využití při třech až pěti sečích luk, vojtěšek a různých směsek během roku, na podzim pak kukuřice. Tím lze docílit kýženého vytížení a rentability stroje.*
Celý článek Ing. Lukáše Renčína vychází ve speciální příloze listopadového Farmáře.
