Sklizeň objemných krmiv, případně také sběr slámy, mohou být v závislosti na zvolené technologii sklizně zajištěny různými typy sklízecích řezaček. Z hlediska konstrukce a provedení se setkáváme s nesenými a taženými řezačkami určenými pro agregaci s různými trakčními prostředky a řezačkami samojízdnými.
S ohledem na požadovanou výkonnost se zpravidla setkáváme zejména se samojízdnými sklízecími řezačkami. A přestože jsou na některých trzích rovněž úspěšné řezačky nesené nebo tažené, samojízdná sklizňová technika dominuje. Sklízecí řezačky se využívají pro sklizeň silážní kukuřice, a to jak v systému sklizně celých rostlin, tak pro sklizeň směsi listenů a palic, která se obecně označuje jako LKS. Dále se využívají pro sklizeň dalších silážních plodin, zejména obilnin a jejich směsek, a to s využitím adaptérů pro sklizeň silážní kukuřice nebo speciálních, zejména diskových provedení. V neposlední řadě se řezačky v agregaci se sběracími adaptéry využívají i při sklizni zavadlé hmoty, zejména trav, jetelovin nebo jejich směsí. Kromě výše uvedených sklízecích adaptérů existují také nástavce pro sklizeň rychle rostoucích dřevin pěstovaných pro energetické účely.
Mezi základní konstrukční prvky sklízecích řezaček patří zejména příslušné typy sklízecích adaptérů, systém vkládání a systém řezání postavený na řezacím bubnu různého provedení. Dalším prvkem je zařízení pro drcení zrna (v případě sklizně kukuřice), následované metačem a metacím komínem s nastavitelnou metací koncovkou. Při výčtu konstrukčních prvků musíme nutně zmínit také pohonné jednotky nebo systém pohonu pojezdu, který se v řadě případů kombinuje se systémem zatížení řezačky, kdy se pojezdová rychlost přizpůsobuje sklizňovým podmínkám. Samozřejmostí je pohon přední nápravy nebo obou náprav s možností volby různých rozměrů pneumatik. *
Celý článek Ing. Filipa Javorka vychází v únorovém Farmáři.
